Když v listopadu 1989 ztratil komunistický režim podporu společnosti a nastala etapa „návratu“ do společnosti demokratických zemí, málokdo si tehdy uvědomoval, že přerod z totality k demokratické a občanské společnosti potrvá tolik let. Možná mnozí doufali a stále doufají, že je třena ne evolučních, ale revolučních změn. Proto jsou mnohým trnem v oku demokratické politické strany, které myšlenky a cíle z něžné revoluce obhajují. Nikdo netvrdí, že se nedělají chyby, ale každá rozumná společnost se z chyb učí, aby se neopakovaly.

Nicméně je třeba proti nim bojovat a viníky pojmenovávat. Problémem politiky, která je nepřetržitě vinna za současné problémy, že je to běh na dlouhou trať. A je třeba odlišovat a nikoliv paušalizovat, jak se často v naší veřejnosti děje. Odlišovat zlo od dobra, lež od pravdy, je úkolem nejen někdy nadlidským, ale z pohledu lidské společnosti časově neomezeným. Přesto každý jedinec, každý člověk, má své zájmy, své cíle a své představy, jak by mohl být svým blízkým, své rodině, své obci či své vlasti užitečným. A to nejen ve svém zaměstnání, které jej naplňuje či v něj vkládá svoji budoucnost, ale také svojí aktivitou ve svém volném čase. Z tohoto pohledu si cením těch spoluobčanů, kteří za svůj základ vidí svoji rodinu a přátele. A bez ohledu na tuto prioritu jsou zároveň členy rozličných spolků či společenských organizací. A ve většině případů bez nároku na odměnu, kterou věnují ku prospěchu celku.