Pražské jaro, které si dalo za cíl obrodu tehdejšího režimu a částečnou demokratizaci společnosti, ukázalo tehdejšímu světu, že o demokratické principy je nutno bojovat. Vždyť již první den okupace zahynulo 58 osob a do konce roku 1968 dokonce 108 osob. Přes vyjádřený nesouhlas tehdejšího ÚV KSČ se tehdejší Československá lidová armáda nezmohla, až na pár světlých výjimek na odpor. Narychlo svolané valné shromáždění RB OSN nepřijalo z důvodu veta SSSR žádné usnesení, které by tuto vojenskou agresi odsoudilo.

Proč tohle připomínám je nasnadě. Vždyť nedávná anexe Krymu sovětskými jednotkami si vůbec nezadala s invazí naší země v roce 1968. A také dnes je Ruská federace stálým členem RB OSN. Jistě podobnost čistě náhodná. Přes různé politické proklamace se dnes o dění na Krymu téměř nikdo nezajímá, takže mezinárodní společenství zřejmě očekává setrvání ruských vojsk nejméně 23 let, tak jak tomu bylo v případě Československa.

Ale je ještě minimálně jeden důvod, proč si tuto ponurou historickou událost připomínat. Přes různé rehabilitace a odškodnění se stále zapomíná na ty, kteří jako vojáci z povolání či jako občanští zaměstnanci tehdejšího Ministerstva národní obrany veřejně odmítli invazi vojsk, zachovali si čest vojáka a občana. Takových tehdy bylo minimálně 9138, což je počet osob později rehabilitovaných. Z tohoto počtu se v letech 1990 až 1994 vrátilo na ministerstvo obrany 1135 osob. Připomínám to z toho důvodu, že kromě vlastní morální rehabilitace nedošlo od listopadu 1989 k nápravě křivd učiněným těmto bývalým zaměstnancům resortu z důvodu nezákonného ukončení pracovního či služebního poměru z politických důvodů.

A mnoho takto vyhozených osob bylo ještě sledováno a evidováno v rámci akce Norbert.

Ne, že by se někteří o nápravu křivd nepokusili, například v roce 2007 to byli poslanci za ČSSD, ale tehdy byl zákon zamítnut již v prvním čtení. A světe div se společně hlasy komunistů a české pravice, která tehdy vládla. Od té doby se snaží členové Vojenského sdružení rehabilitovaných o nápravu, ale doposud nebyla vůle. A to zejména ze strany Ministerstva obrany. Přesto se možná blýská na lepší časy, protože právě ve spolupráci s resortem připravuje ČSSD zákon o odškodnění za ztrátu zaměstnání. Je jen otázkou politické vůle a zejména množství peněz na kompenzační příspěvek, zda tento zákon bude pojat obecně či se bude týkat pouze bývalých pracovníků MO. A uvidíme, jak se k tomuto návrhu postaví dnes opoziční pravice a KSČM.

Opravdu je nutné si okupaci tehdejšího Československa připomínat, protože i dnes existují snahy o politické a ideologické zkreslování historických událostí. Životní příběhy kp.Karla Hořice, plk.Jiřího Kunce či plk.Antonína Suchého stále ještě dnes připomínají prošlé události. Daleko horší bude období, kdy tito pamětníci již nebudou mezi námi. Ale to se týká nejen roku 1968, ale i dřívějšího období, včetně obsazení ČSR a 2. světové války. Můj osobní názor je, že by se politici do historických událostí plést neměli. Na druhou stranu by v současnosti měli pracovat tak, aby jejich práci v budoucnu hodnotili historikové a zejména občané pozitivně, jako práci odvedenou ve prospěch demokracie a demokratické společnosti.