Přitom řada argumentů se kterými často operují se nezakládá na pravdě (ovšem byla sdělena médii a proto přece platí) nebo je účelově upravena tak, aby občany přinejmenším ovlivnila v jejich rozhodování. A přiznejme si, že to není pouze problém českých novinářů či politiků, ale i těch, kteří se vydávají či jsou vydáváni za odborníky. Nehledě na řadu desinformačních kampaní, se kterými se setkáváme prakticky na každém kroku.

Občan – volič v dnešní informační společnosti má mnoho šancí, jak získat, setřídit či porovnat si informace. Nejde jen o veřejnoprávní či soukromá média či tištěné noviny, ale i o internetová zpravodajství řady světových médií, názory a publikování na facebooku či prosté diskuse se svými známými či spolupracovníky. Říká se, že co člověk to jiný názor a podle mě je to tak správně. Nicméně v každé demokratické společnosti je vhodné se naučit naslouchat odlišným názorům a ve vzájemné diskusi se alespoň pokoušet přesvědčit o tom svém názoru. Tato diskuse je však náročná na čas a přiznejme si, že i na morálně volné vlastnosti jedince.

Problémem současného politického systému je upozadění programových priorit, kterými ta která politická strana oslovuje své potenciální voliče. Za prvé proto, že se v řadě témat stírají rozdíly mezi klasickou pravicí či levicí a převažuje spíše liberální přístup k řešení problémů. Za druhé proto, že je jednodušší oslovovat voliče ráznými a populistickými hesly a za třetí proto, že český volební systém prakticky znemožňuje většinové vládnutí a při koaliční spolupráci se pak programové priority jednotlivých stran či hnutí ztrácejí.Nicméně i v takto pojaté politické soutěži existují voliči, kteří politický program personifikují, zejména tam, kde se jednotliví representanti politických stran jasně vymezili či jsou dlouhodobě politicky čitelní.Pak je velmi těžké rozlišovat, zda občan volí podle programu či podle osoby kandidáta.