Zároveň to neznamená, že bychom měli nad Unií lámat hůl a přisoudit jí roli fackovacího panáka. Pět scénářů vývoje EU, které představil předseda Evropské komise Juncker bez vlastní zjevné preference, je snaha o to, aby se evropští i národní politici a jejich prostřednictvím také a především jejich voliči vyjádřili, jakou Evropu si představují, a ke své volbě se také jednoznačně přihlásili. Všechno ostatní se od tohoto rozhodnutí odvíjí. Pak bude možná nutné si znovu odpovědět na některé základní otázky. A případně z našich odpovědí vyvodit také důsledky pro naše postavení v Evropě. Jaké kompetence bude mít Komise, jaké národní parlamenty, jaké vlády a jaké Evropský parlament. A za koho kdo mluví?

Ve stávajícím systému má Komise pravomoc předložit návrh, ale jsou to členské státy a Evropský parlament, kdo vyjednávají rovnocenně o jeho konečné podobě. Frustrace často plyne z ohromně pomalého rozhodování Rady (na druhou stranu, jeho zrychlení znamená nevyhnutelně také možnost přehlasování). Je možné obhájit kompromis, který není 100% námi prosazované řešení, když jeho důsledná kritika bude nakonec vždycky svým způsobem oprávněná?