Celý den se mi dnes honí hlavou myšlenky na moji babičku. Narodila se přesně před 111 lety v jižním Maďarsku. Její život byl plný nečekaných změn. Už to, že si ji můj dědeček jako 24 letou odvezl do Dymokur, byl pro maďarskou grófku skok do úplně jiného prostředí. Česky neuměla, pro mladé manžele ale nebyl problém v českém prostředí mluvit německy. Po obsazení nacistickým Německem se ale pro našince stalo nemožné mluvit německy, babička se tedy snažila češtinu dohnat, to ale pro Maďara opravdu není snadné. Musíme si uvědomit, že maďarština je úplně jiný jazyk, třeba vůbec neodlišuje rody, babička ale nikdy neměla problém o sobě mluvit v tom mužském. Také se z Friederiky stala Bedřiškou. Když byl potom dědeček okupanty uvězněn, musela opustit domov a sama se starat o 3 děti, a to byl nejmladšímu strýčkovi teprve 1 rok. Po Osvobození se sice dědeček vrátil, ale život už nikdy nebyl jako před válkou. Po nástupu komunistů byli vystěhováni do domku bez elektriky a žili pod neustálým dohledem. Babička nikdy neztratila optimismus a nic si nedělala z těžké práce v cukrovaru nebo v cihelně. Její čeština zůstala natrvalo legrační a její hlášky se zapsaly do rodinné historie. „Zapomněl jsem si příušnice“, říkala prý na svatbě mých rodičů. Na mysli měla náušnice. V roce 1964 se s dědečkem a strýčkem rozhodli nevrátit se z návštěvy v Rakousku, kam mohli po mnoha letech vyjet. Opět tedy jiná země a prostředí, navíc žádný majetek a dědečka v 60 letech už nikdo nezaměstnal… Měl jsem to štěstí, že jsem ji od mých 15 let mohl alespoň o prázdninách navštěvovat. Dokud žil dědeček jsme mluvili česky. Jednou jsem se ptal, kterou řeč vlastně umí nejlépe a odpověděla: „Maďarsky jsem zapomněl, česky jsem se nikdy nenaučil a německy dělám velké chyby.“  

Na babičku vždycky rád vzpomínám. Její život je příkladem osudů 20. století, kdy se mnoho lidí z nevyšších společenských vrstev propadlo až na samotné ekonomické dno. Babička ale nikdy neztratila optimismus a smysl pro humor.