Senátor Hilšer: Nelze přistoupit na zjednodušení, že neočkovaný jedinec ohrožuje pouze sám sebe

18.03.2020 15:05

Projev na 17. schůzi Senátu 18. března 2019 k zákonu o ochraně veřejného zdraví

Senátor Hilšer: Nelze přistoupit na zjednodušení, že neočkovaný jedinec ohrožuje pouze sám sebe
Foto: Vít Hassan
Popisek: Marek Hilšer

Děkuji za slovo, vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové.

Jistě jste všichni obdrželi v posledních dnech řadu dopisů od rodičů, já jsem se jim pokusil odpovědět a rád bych vám přečetl tu moji odpověď, možná trochu ve zkrácené verzi. Možná, že tam bude odpověď na některé ty argumenty, které často zaznívaly. Z těch dopisů je cítit jakási silná naléhavost a apel, abychom nepřijímali tedy to omezení pro vstup neočkovaných dětí do soukromých školek nebo těch soukromých předškolních zařízení. Já jako rodič plně chápu obavy, které v některých rodičích vyvolávají rizika spojená s očkováním. On totiž žádný lékař nemůže se 100% jistotou zaručit, že dítě, které milujeme, nepostihnou v důsledku očkování nějaké vážné zdravotní následky. Ale jako lékař a rodič jsem však přesvědčen o tom, že rizika neočkování v drtivé většině případů mnohonásobně převyšují rizika očkování. Proto bych při zvážení všech pravděpodobností nikdy nevystavil svou dceru riziku, že zemře na nemoc nebo onemocní nemocí, proti níž v současnosti existuje očkování. Ono v těch příbalových letácích vakcín se dozvíme o možných vedlejších účincích a rizicích očkování, to je zcela přirozené a to je i povinnost to tam uvádět. A tyto informace v mnohých přirozeně vyvolávají obavy. Ale v těch příbalových letácích se nedozvíme nic o tom, jaká jsou rizika neočkování. A při pohledu do minulosti statistika hovoří poměrně jasně. A já uvedu jen jeden příklad, těch příkladů by zde mohlo býti více. V roce 1958, kdy bylo v Československu zavedeno očkování proti černému kašli, onemocnělo touto chorobou asi 50 tisíc lidí, z toho většina byla dětí. Asi 500 z nich zemřelo, zhruba. O necelých 20 let později se vyskytlo v Československu již jen něco mezi 5 až 50 případy, díky tomu očkování. V roce 1989 to bylo jen pouhých 5 případů. Jen 5 případů oproti tomu roku 58, kdy jich bylo 50 tisíc. Mezi lety 1984 až 2004 nebylo hlášeno žádné úmrtí v souvislosti s černým kašlem v Československu, nebo respektive pak už i České republice. A mezi lety 2005 až 2009 ale už zemřely 4 děti, přičemž ani jedno nebylo očkované proti tomu černému kašli.

A je bohužel faktem, že v posledních letech tohoto onemocnění přibývá. A jednou z příčin je nižší proočkovanost a krátká doba trvání imunity po očkování. Já respektuji, že každý z nás máme jiný práh vnímání rizika, to je přirozené, ten je ale bezpochyby daný našimi zkušenostmi, informovaností a také rolí, kterou každý z nás zastáváme. Je však třeba brát na zřetel, že na rozdíl od našich předků žijeme v době, v níž relativně vysoká proočkovanost populace přináší vysokou míru kolektivní imunity a ochrany. A to samozřejmě znamená i vysokou míru bezpečí pro ty, kteří nejsou očkováni, anebo jim očkování ochranu nezaručí, i takoví jsou. A s jistotou můžeme říci, že kdyby se jen menší část populace najednou rozhodla vyhnout rizikům spojeným s očkováním, sníží se míra kolektivní imunity na takovou úroveň, při níž se radikálně zvýší riziko ohrožení nejen těch neočkovaných, ale i těch, kteří ze zdravotních důvodů očkováni být nemůžou nebo je očkování nechrání. Takže míra celkové ochrany by potom poklesla. A v době, kdy se o očkování šíří nejrůznější chytlavé falešné zprávy a nejrůznější mýty, které se dozvíme na internetech a různých sociálních sítích, tak tato tendence neočkování sílí, a tím i vzrůstá nebezpečí šíření různých smrtelných nemocí a tak dále. Já myslím, že jako veřejní činitelé musíme hledat rovnováhu mezi individuálním právem rozhodovat o svém těle, třeba nebýt očkován, a ochranou těch, kteří jsou mezi námi, ale očkováni být nemohou. Naší povinností je snižovat riziko epidemií a nalézat způsoby, které naplňují tento cíl.

A v souvislosti s tím nelze přistupovat na zjednodušující pohled, že neočkovaný jedinec nebo soukromá skupina, která riziko očkování z různých důvodů odmítá nebo není ochotna je podstoupit, ohrožuje pouze sama sebe. Mnozí argumentují příkladem Německa, v těch dopisech to často bylo zmiňováno, kde prý není očkování povinné, ale ono tomu není tak docela. Nedávná zkušenost epidemie spalniček pohled na povinnost očkování změnila. A německý parlament přijal zákon, který stanovuje sankce za neočkování dětí předškolního i školního věku proti spalničkám, a to pokutou ve výši 2,5 tisíce euro. Takže omezení přístupu neočkovaných dětí do dětských kolektivů nelze v tomto ohledu chápat jako sankci, já ji tak rozhodně nechápu. Úmyslem, podle mého názoru, není trestat, ale chránit tu nejzranitelnější část populace. Například uložení karantény v době šířícího se koronaviru nepovažujeme za sankci, ale za preventivní opatření s cílem zamezit šíření nemoci. Sankce přicházejí až když je to porušeno. A někteří správně z těch rodičů upozorňují, že situace s dovršením 5. roku života a nástupem do povinné školní a předškolní docházky z epidemiologického hlediska se nemění. Nevidí tedy logiku v tom, proč by se měl omezovat přístup mladších neočkovaných dětí do soukromých školek. Ano, je zřejmé, že snižování rizika, šíření nebezpečných chorob nelze uplatňovat absolutně, vždy je třeba vážit mezi přínosy a negativními důsledky volených opatření. I když se rizika neočkování s dovršením 5. roku dítěte nijak pro něj ani pro okolí nesnižují, povinnost školní docházky má v současné situaci samozřejmě vyšší váhu.

A zatím nejsme, zaplať pánbůh, v situaci, abychom byli nuceni nastavovat takové sankce, jako platí nyní v Německu od 1. 3. 2020. Já už budu brzo končit. Zaznívají ale také velmi vážné a opodstatněné námitky rodičů, kteří mají obavy ze zvýšeného rizika vzniku trvalých následků očkování u dětí s různými zdravotními problémy. S takovými situacemi zákon i nynější novela ale počítá. Nově se specifikuje, na koho se rodič může obrátit s žádostí o vydání potvrzení o zdravotním stavu, při kterém existuje vysoké riziko vážných komplikací při očkování. A na takové jedince se omezení přístupu do dětských kolektivů potom nevztahuje. S veškerým respektem k zájmu rodičů o problematiku očkování však musíme trvat na tom a na pravidlu, aby o tom, zda jsou podmínky takového zdravotního stavu splněny, rozhodoval lékař. A já souhlasím s tím, že někteří lékaři nevěnují dostatečnou pozornost komunikaci s rodiči. A v řadě situací rodiče zpochybňují i kompetenci lékařů, zvláště jedná-li se o složitější případy. Někdy může být důvěra i opodstatněná. A v takovém případě ale nezbývá než vyhledat lékaře, který si získá důvěru, nebo se obrátit na specializovaná centra, která fundovaně rozhodnou o kontraindikacích očkování. A jsem si plně vědom, že zavedení povinnosti očkování pro děti v soukromých předškolních zařízeních pro mnohé znamená komplikace, zvláště pro ty, kteří jsou přesvědčeni o škodlivosti očkování pro vlastní dítě. Ale jak jsem již zmínil, nejedná se o snahu trestat, ale chránit ty, kteří očkováním chráněni být nemohou.

Děkuji za pozornost.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Tomáš Zdechovský byl položen dotaz

Právo na opravu

Věci se dají dát opravit už dnes, ale problém je, že oprava často vyjde stejně nebo skoro stejně jako koupit si novou věc. Tak k čemu pak platit za opravu? Nepřijde vám tento zákon EU zase úplně zbytečný? A když dám věc opravit, jakou, pokud vůbec, na ni pak budu mít záruku? Děkuji za odpověď

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Senátor Hraba: Pohlaví existují jen dvě. Nic jiného není pravda

22:12 Senátor Hraba: Pohlaví existují jen dvě. Nic jiného není pravda

Komentář na svém veřejném facebookovém profilu k výuce o genderu ve školách.