Děkuji za slovo, vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové.

Jistě jste všichni obdrželi v posledních dnech řadu dopisů od rodičů, já jsem se jim pokusil odpovědět a rád bych vám přečetl tu moji odpověď, možná trochu ve zkrácené verzi. Možná, že tam bude odpověď na některé ty argumenty, které často zaznívaly. Z těch dopisů je cítit jakási silná naléhavost a apel, abychom nepřijímali tedy to omezení pro vstup neočkovaných dětí do soukromých školek nebo těch soukromých předškolních zařízení. Já jako rodič plně chápu obavy, které v některých rodičích vyvolávají rizika spojená s očkováním. On totiž žádný lékař nemůže se 100% jistotou zaručit, že dítě, které milujeme, nepostihnou v důsledku očkování nějaké vážné zdravotní následky. Ale jako lékař a rodič jsem však přesvědčen o tom, že rizika neočkování v drtivé většině případů mnohonásobně převyšují rizika očkování. Proto bych při zvážení všech pravděpodobností nikdy nevystavil svou dceru riziku, že zemře na nemoc nebo onemocní nemocí, proti níž v současnosti existuje očkování. Ono v těch příbalových letácích vakcín se dozvíme o možných vedlejších účincích a rizicích očkování, to je zcela přirozené a to je i povinnost to tam uvádět. A tyto informace v mnohých přirozeně vyvolávají obavy. Ale v těch příbalových letácích se nedozvíme nic o tom, jaká jsou rizika neočkování. A při pohledu do minulosti statistika hovoří poměrně jasně. A já uvedu jen jeden příklad, těch příkladů by zde mohlo býti více. V roce 1958, kdy bylo v Československu zavedeno očkování proti černému kašli, onemocnělo touto chorobou asi 50 tisíc lidí, z toho většina byla dětí. Asi 500 z nich zemřelo, zhruba. O necelých 20 let později se vyskytlo v Československu již jen něco mezi 5 až 50 případy, díky tomu očkování. V roce 1989 to bylo jen pouhých 5 případů. Jen 5 případů oproti tomu roku 58, kdy jich bylo 50 tisíc. Mezi lety 1984 až 2004 nebylo hlášeno žádné úmrtí v souvislosti s černým kašlem v Československu, nebo respektive pak už i České republice. A mezi lety 2005 až 2009 ale už zemřely 4 děti, přičemž ani jedno nebylo očkované proti tomu černému kašli.

A je bohužel faktem, že v posledních letech tohoto onemocnění přibývá. A jednou z příčin je nižší proočkovanost a krátká doba trvání imunity po očkování. Já respektuji, že každý z nás máme jiný práh vnímání rizika, to je přirozené, ten je ale bezpochyby daný našimi zkušenostmi, informovaností a také rolí, kterou každý z nás zastáváme. Je však třeba brát na zřetel, že na rozdíl od našich předků žijeme v době, v níž relativně vysoká proočkovanost populace přináší vysokou míru kolektivní imunity a ochrany. A to samozřejmě znamená i vysokou míru bezpečí pro ty, kteří nejsou očkováni, anebo jim očkování ochranu nezaručí, i takoví jsou. A s jistotou můžeme říci, že kdyby se jen menší část populace najednou rozhodla vyhnout rizikům spojeným s očkováním, sníží se míra kolektivní imunity na takovou úroveň, při níž se radikálně zvýší riziko ohrožení nejen těch neočkovaných, ale i těch, kteří ze zdravotních důvodů očkováni být nemůžou nebo je očkování nechrání. Takže míra celkové ochrany by potom poklesla. A v době, kdy se o očkování šíří nejrůznější chytlavé falešné zprávy a nejrůznější mýty, které se dozvíme na internetech a různých sociálních sítích, tak tato tendence neočkování sílí, a tím i vzrůstá nebezpečí šíření různých smrtelných nemocí a tak dále. Já myslím, že jako veřejní činitelé musíme hledat rovnováhu mezi individuálním právem rozhodovat o svém těle, třeba nebýt očkován, a ochranou těch, kteří jsou mezi námi, ale očkováni být nemohou. Naší povinností je snižovat riziko epidemií a nalézat způsoby, které naplňují tento cíl.