V listopadu 1989 jsem byl jako mladý učitel na škole v přírodě u Lipenské přehrady. Krásné okolí, čistá Šumava a natěšené děti na to, že uniknou běžné škole. 17.listopadu večer, když jsem naházel děti do postelí a popáté jim šel zhasnout, jsem zapnul rádio a naladil stanici Hlas Ameriky. Ve svátek studenstva se očekávaly nepokoje - situace v ČSSR i ve východní Evropě již byla velmi vypjatá. A informace z našich normalizačních médií byly vždy zkreslené. Zpráva z Hlasu Ameriky však byla ohromující. Bez dechu jsem ždímal z rádia hlášení o zpočátku pokojném průběhu pochodu studentů z Albertova a o následném brutálním útoku esenbáků a estébáků na Národní třídě. Dlouho do noci jsem seděl u přijímače a hltal stále se konkretizující informace.

Druhý den jsme naštěstí jeli domů a od pondělí jsem vyrážel po vyučování do Prahy. Na shromáždění, besedy a diskuse se studenty, umělci a se vznikajícím Občanským forem. A také na Václavák i na Letnou. Následující dny ráno jsem pak informace a postřehy předával svým kolegům a kolegyním, které stále ještě nevěřily v demokratickou změnu ve společnosti. Je to tak dávno... a přece jako by to bylo včera. Jsem za to moc rád