Děkuji za slovo, pane předsedající.

Já jsem se chtěl zmínit o dvou aspektech ohledně Ústavního soudu. Já si myslím, ono to tady zaznělo asi dvě osoby přede mnou, možná si vzpomínáte na to, jak jsme před pár lety dávali ústavní stížnost ohledně zamítnutého rodičovského příspěvku pro určitou skupinu lidí. Tehdy díky vysoké vyspělosti MPSV za paní ministryně Maláčové nebylo známo ani, jaká skupina maminek, které pracují a které měly dostat také nějaké navýšení na rodičovský příspěvek a nedostaly ho, tak se ani nevědělo, kolik je to osob. Mohlo to být několik desítek tisíc.

My jsme podali ústavní stížnost a následně to bylo to očekávání, které se projevuje i v naší dnešní materii. Podepsala to asi polovina senátorů a pak se ukázalo, že to bylo zamítnuto Ústavním soudem. My jsme to přijali, vzali jsme to každý s nějakým svým pocitem, ale nicméně je potřeba ctít instituce. A já tedy ctím Ústavní soud jako instituci, která tu má své místo. A jestliže tu máme hlasování a je tu takový rozpor, že nám to zabere dnes možná sedm hodin jednání a téměř 100 hodin v Poslanecké sněmovně, tak potom nechť to potom rozhodne ten, kdo k právu má největší právo mluvit. Takže já jsem pro a myslím si, že pokud to půjde k Ústavnímu soudu, budeme akceptovat výsledky.