Děkuji, pane předsedající, kolegyně, kolegové, dovole krátkou poznámku. Naše politická afiliace nebyla příznivcem služebního zákona. A dlouho jsme podporovali jeho odklady a bránili jsme se mu. Když mám zjednodušit důvody, tak připomenu seriál „Jistě, pane ministře“, kde jsme názorně viděli, jak neodvolatelný státní tajemník v podstatě řídí jakéhokoliv ministra, který mu do resortu přijde, a rozhoduje vlastně on. Báli jsme se zakonzervování státní správy v určité chvíli. Nezdálo se nám, že už se společnost posunula tak, že už jsme si mohli být jisti kompetencí všech úředníků na všech úrovních, abychom jim dali definitivu.

Nicméně pak přišla situace, kterou zde popisoval kolega Dienstbier, bylo třeba ten návrh schválit, z důvodů řekněme vyšších zájmů než jenom našich domácích. A s nějakým kompromisem, který byl dosažen ve sněmovně, jsme i leckteří z nás ten návrh podpořili. Je pravda, že už několik let zákon funguje, je ovšem pravda, že už jsme čelili jedné zkušenosti, kdy ministra Němečka vystřídal ministr Ludvík a vyházel všech sedm náměstků, které na úřadě měl. Tak to byla rovnou ukázka toho, že asi tak úplně neodvolatelní nejsou. A myslím, že vláda to tenkrát odsouhlasila. Nad tím jsem krčil rameny, protože jsem si nebyl jist, jestli tohle byl opravdu cíl toho návrhu zákona.

Teď se mi zdá, že jdeme o krok dál, že už toto chceme usnadnit každému ministrovi. Já rozumím, že tým spolupracovníků si nejradši každý šéf sestavuje sám. Ale ta norma, že ministerstva řídí v podstatě v těch nepolitických ohledech zkušení úředníci, kteří zajišťují kontinuitu kompetence i fungování úřadu, tak je povšechně evropská. Já bych teď nezačal něco bourat, co jsme tady vybudovali. Každý ministr musí osvědčit také svou schopnost přesvědčit svůj tým. A pochybuji o tom, že by mohli, byť s definitivou, jeho spolupracovníci nějak systematicky sabotovat jeho práci. Oni jsou podřízení a musí plnit zadání, která dostávají.