Od svých středoškolských let se intenzivně věnuji problematice ochrany přírody a krajiny, několik let jsem také pracoval v zemědělství. Jsem přesvědčen o tom, že česká krajina by mohla být v mnohem lepší kondici, ta stávající je špatná.

Naše zemědělství je velkoplošné, kolektivizace zemědělství před 70 lety přinesla tragické lidské osudy a velmi negativně dopadla na krajinu. V kanceláři mám dobový plakát, který hlásá „MÉNĚ MEZÍ VÍC KOLÁČŮ“ a vystihuje atmosféru 50. let. Na polovině plakátu je vidět souvislý lán obilí a uprostřed rozesmátého pionýra s koláčem v ruce, na druhé polovině pak pestrou krajinu, drobná políčka s řadou plodin. Krajina dlouhodobě ztrácí schopnost zadržovat vodu a hlavní příčiny jsou zřejmé. Ztrácí se ta nejcennější část půdy – ornice. Je odplavována vodou, odfoukávána větrem, polovina zemědělské půdy je ohrožena střední až silnou erozí. Zhruba 45 % půd je utuženo díky pojezdům těžkou technikou, kypření půdy je nedostatečné a žalostně chybí organická hmota. K tomu navíc ročně navždy odepíšeme na 7 tisíc hektarů zemědělské půdy díky všemožné zástavbě.

Nesmíme zapomenout na naše lesy, které zaujímají více než 30 % rozlohy ČR. Smrkové monokultury se nám rozpadají, či již rozpadly. Lesy nemůžeme prostě brát jako nějakou továrnu na dřevo, neboť plní řadu mimoprodukčních funkcí, které je potřeba postavit na rovno s produkcí dřeva. Jakékoliv monokultury prostě nejsou řešením, jsou zranitelné jak z hlediska chorob, tak škůdců. Dle mého soudu je situace více jak alarmující.