Dobré poledne, dámy a pánové. Dovolím si malou vzpomínku a z ní pak dospěji k nějakému závěru.
Když jsem viděl fotografie toho, co se odehrává v Bělorusku, když jsem viděl ty kordony ozbrojených sil, které postupují dost brutálně proti protestujícím, když jsem viděl lidi ležící na břiše obličejem k zemi a nad nimi ozbrojence, tak mně vytanula na mysli vzpomínka na leden 1989, známý Palachův týden. Přesně stejné obrázky jsem měl v mysli, nebyly v novinách, tenkrát se v novinách takové věci neobjevovaly, ale přesně to samé se odehrávalo tady také.
Mě se to velice osobně dotýkalo, té události jsem se pokoušel zúčastňovat také. Vím, že naprostá většina z nás si ten týden pamatuje. Pamatuje si ho velice dobře, ne všichni žili v Praze, proto to připomínám, že bychom na to měli pamatovat všichni. Dodneška mně běhá mráz po zádech, když si vzpomenu, jak jeden den večer v televizních novinách četla hlasatelka jména těch, kteří byli při těch protestech zadrženi. To jsem si říkal, že tak nějak to muselo vypadat za heydrichiády, když se četla jména popravených. Přesně tak to probíhalo. I v této chvíli mně běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu.
Také si velice dobře vzpomínám na to, jak bylo důležité, že v pondělí 16. ledna, v té době se jednalo ve Vídni o dodržování helsinského usnesení o lidských právech, jak ostré kritice tehdejší ministr zahraničí Johanes byl tam podroben, jak byl vyzván, aby se i u nás dodržovala lidská práva, tak jak se vláda zavázala. Vzpomínám si, jak to bylo nesmírně důležité, přestože se to tady znovu neobjevovalo, ale samozřejmě přes různé kanály a přes různá média se to zase k nám dostalo. Vím, jak to bylo nesmírně důležité pro všechny, kteří se to dozvěděli. Proto považuji tu podporu za nesmírně důležitou.
Také si velice dobře uvědomuji, že tím lednem 1989 si velká část lidí v naší zemi uvědomila, že není všemu konec, že je třeba se vzepřít a je třeba za něčím jít. Že je třeba nevzdávat a nezůstávat v tom normalizačním vakuu, ve kterém jsme žili. V červnu 1989 přišlo Několik vět, přišly události v srpnu 1989. Ty protesty narůstaly, přes 28. říjen 1989, až tedy do toho 17. listopadu 1989. Říkám, připomínám to tady proto, že bych si přál, aby každý režim, který se chová tak, že potlačuje práva občanů, otevřeně bojuje proti svobodě, potlačuje práva svých občanů násilím se zbraní v ruce, aby dopadl tak, jako dopadl také.
Velice podporuji toto usnesení, moc dobře rozumím tomu, o čem mluvil pan senátor Fischer i pan senátor Štěch, že je velice důležité, aby podobně postupovala celá Evropská unie, protože jen takhle se to dotkne toho režimu, který v současné době v Bělorusku panuje. Doufám, tak, jako to bylo u nás, že i tam se může povést to, co je velice důležité, to, že totiž nikomu nerostou stromy do nebe.
Mgr. Jiří Růžička
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
