Česká republika má zatím velké štěstí. Na rozdíl od mnoha zemí jižní a západní Evropy zde narážíme na islámské migranty pouze zřídka. Odmítáme unijní přerozdělovací kvóty. Oproti např. Němcům nehlásáme do světa, že jsme připraveni přijmout tisíce „ubohých“ uprchlíků, abychom zachránili nedostatek pracovních sil v našich továrnách. Drtivá většina naší veřejnosti se staví proti přijímání nelegálních migrantů z muslimských zemí.

Přesto (anebo právě proto) bychom se měli mít stále na pozoru a zavčas přijímat opatření, která nás ochrání před multikulturálním blouzněním a snahami o postupnou islamizaci Evropy, včetně naší krásné země. Právě při pohledu k našim západním sousedům totiž moc dobře vidíme, kam může vést přehlížení tohoto problému nebo jeho bagatelizování v kontextu snahy o vytvoření humánní a multikulturní Evropy. Francie, Německo, Itálie a další země teď budou hledat jen velmi těžce cestu z rozmachu islámské komunity, z její přirozené rozpínavosti a snahy prosadit svou víru i kulturní a společenské zvyky.

O to více si musíme bránit naši zemi a její kulturní tradice. O to více musíme být ostražití před snahami evropských velmocí federalizovat Evropskou unii a přenést čím dál tím více kompetencí z národních vlád do bruselského velkostátu. O to více musíme vnímat hrozbu toho, že noví a staronoví evropští lídři chtějí upevnit svoji evropskou moc a trestat či odsouvat na vedlejší kolej ty, kteří vzdorují jejich představě o vyřešení migrační krize tím, že vytvoří uprchlická ghetta co nejdále od Paříže, Berlína či Říma.