I u nás na Slovácku máme naštěstí politiky, kteří se dívají dopředu a chtějí investovat do budoucnosti, kteří si váží kulturních kořenů našeho regionu a chtějí je nejen uchovat, ale také rozvinout pro další generace. Ale pak jsou zde i hnidopiši, kteří jen plácají nesmysly a neustále něco kritizují, ale žádný reálný výsledek práce za nimi vidět nejde. Ustavičně jen naříkají a hledají sebemenší příležitost k tomu, jak na sebe upozornit jinak prázdnou kritikou takřka čehokoliv.

A poslední diskuse kolem Parku Rochus je toho typickou ukázkou. Stejně, jako jsme před 15 lety přišli s myšlenkou Slováckých slavností vína a otevřených památek, společně s uherskohradišťskou radnicí jsme iniciovali také vznik Parku Rochus, jakožto přírodního a historického areálu, který promění bývalé vojenské cvičiště v živý slovácký skanzen. A dodnes jsem na tento záměr hrdý, protože tak, jako moji předkové, kteří zakládali rožnovský skanzen, jsem i já mohl být u zrodu muzea v přírodě, které bude dalším generacím ukazovat, jak žili naši předkové na Slovácku.  

Vůbec ale nechápu, proč v okamžiku, kdy Park Rochus už stojí a láká čím dál tím více návštěvníků, nejsme schopni všichni táhnout za jeden provaz a každý svým dílem pomáhat posouvat tento dlouhodobý a významný projekt krůček po krůčku dál. Proč má někdo pořád snahu říkat, že je všechno k ničemu a že jde o zbytečně utracené peníze? Proč raději nevyužijeme tento ohromný potenciál k tomu, aby mělo Uherské Hradiště místo, kterým se bude moci chlubit po celém světě, které přiláká turisty a s nimi i ekonomické benefity pro místní občany a radnici?

Pan poslanec a hradišťský zastupitel Antonín Seďa byl, je a bohužel i zůstává příkladem malosti a přízemnosti bezvýznamných komunálních politiků. Dlouhé roky sedí na lukrativních místech v poslaneckých lavicích, ze kterých mohl nesčetněkrát zásadním způsobem pomoci městu a jeho záměrům. Místo toho pouze mlátí prázdnou slámu a pořád dokola kritizuje tam Park Rochus, tam aquapark, tam jiné projekty města. K čemu jsou takoví politici občanům města? Vzpomínám si, že už za mých dětských let byl v takřka v každé třídě nějaký ustavičný bonzáček, který smysl svého dospívání viděl v tom, že bude žalovat na své spolužáky a vytvářet dojem, že každý, kdo něco dělá, je průšvihář a zaslouží si trest. A tajně doufal, že se tím zalíbí u soudružky učitelky. Jenže život ukázal, že vítězí ti, kteří skutečně něco dokáží, ne ti, kteří jen druhým hází klacky pod nohy.

Ivo Valenta
slovácký senátor

Převzato z profilu.