Téma inkluze ve školství rezonuje naším veřejným prostorem již drahnou dobu. Spuštění tohoto v našem školství, v jeho finančně podlomeném rámci a v našich podmínkách riskantního experimentu je již takříkajíc za rohem a zdá se, že nikdo stále nemá ponětí o tom, co vlastně tato možná dobře míněná, ale v praxi těžko proveditelná idea přinese. 

Ačkoliv nepatřím k odborníkům pro oblast školství a vzdělávání, v rámci výkonu senátního mandátu se zejména s pedagogy a řediteli škol z mého senátního výboru velmi často setkávám, snažím se s nimi komunikovat a naslouchat jim. Školství vnímám jako jednu z klíčových oblastí z hlediska naší budoucnosti a konkurenceschopnosti (nejen v ekonomickém slova smyslu) a mám i osobní zájem na tom, aby bylo funkční, aby naše děti dobře připravovalo pro život v podmínkách 21. století a poskytlo jim náležité penzum uplatnitelných vědomostí a dovedností. 

Z rozhovorů, které jsem s těmito lidmi absolvoval v uplynulých týdnech, cítím skutečně značnou nejistotu a nervozitu z blížící se inkluze a nabývám stále více pocitu, že tato změna proběhla bez toho, aby se právě těchto lidí kdokoliv zeptal na jejich názor. 

Vzhledem k tomu, že Poslanecká sněmovna v úterý přehlasovala prezidentské veto novely školského zákona, která byla asi poslední možností, jak inkluzi zastavit, a vzhledem k mým aktuálně získaným postřehům těch, kteří mají na kvalitě našeho školství tu největší zásluhu, tedy řadových kantorů, považuji za užitečné připojit k diskusi o inkluzi svůj názor a pokusit se přispět k tomu, abychom ještě na poslední chvíli zkusili alespoň zbrzdit tento experiment dříve, než na kvalitě našeho školství zanechá nenapravitelné negativní následky.

Předně považuji za zcela nepřijatelné, že spor o inkluzi je jejími zastánci vydáván za fatální střet dobra a zla, za něco, bez čeho naše společnost nemůže fungovat a bez čeho je nelidská, cynická a zavrženíhodná. Domnívám se, že stávající stav, kdy zkrátka děti, které z různých důvodů nezvládají vzdělávací standardy nastavené na určitém průměru, chodí do škol se speciálním režimem, je možná daleko spravedlivější, než umělá a rovnostářská snaha dát těmto dětem stejný vklad, jako mají ostatní.