Letos jsem se zúčastnil v roli místně příslušného senátora už po šesté a budu-li zdráv, přijedu příští rok opět. Historii je třeba si připomínat, zvláště to platí pro oběti válečných hrůz německého fašismu, .

To je také důvod, proč na tuto pietní akci jezdím a proč léta podporuji štafetový běh Lidice – Ležáky. Je třeba bez pomp a velkých projevů takové akce podporovat, každý podle svých možností, neboť Lidice, Ležáky, kostel Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze, kde padli naši váleční parašutisté, to jsou symboly vážící se k zachování  naší státnosti a k přežití našeho národa, to jsou symboly národního odporu, který vyvrcholil likvidací říšského protektora Reinharda Hedricha.

Letošní pietní akt v Ležákách byl trošku zvláštní a proto je mou, ne zrovna lehkou povinností formou této krátké glosy, reagovat. Zvláštní byl tím, že i zde, kde na vás dýchá na každém kroku utrpení ležáckých dětí, žen a mužů se dělá politika. Z pódia tváří v tvář desítkám obrysům vypálených ležáckých domů v údolí, nad desítkami položených věnců,   se řeší mimo jiné „oligarchizace politiky“. Mše svaté pod širým nebem se na jejím počátku účastní čtením evangelia kandidát do nadcházejících senátních voleb v tomto volebním obvodu (nedávný ministr kultury Daniel Herman, poznámka redakce), současný senátor je brán jako „individuální účastník“ plus jméno a příjmení...