Nedávno jsem upozornila na rizika spojená s uzákoněním „práva“ na eutanázii (ZDE). Hned po zveřejnění textu mě zavála smršť ohlasů, které můj zdrženlivý pohled někdy podporovaly, ale často se mnou zásadně nesouhlasily. Jak už to tak u reakcí bývá, někteří pisatelé mi jen nadávali (takoví patrně rozumí svobodě slova po svém a rádi by mi právo na vlastní názor upřeli). Jiní přidali argumenty, s nimiž bych v tomto pokračování ráda polemizovala.
Argument první: Rozhodujte sama o sobě a nás, co si euthanasii přejeme, nechte rozhodovat, jak chceme my. Jenomže já jsem zákonodárce a zákonodárcem ještě tři roky budu, a tak případná právní úprava bude mou náplní práce, do které mě mí voliči zvolili. A sama skutečnost, že v dotazníkových akcích se většina respondentů vyslovuje PRO, nemůže být pro stát důvodem, aby něco schválil. Jinak bychom museli znovu zavést i trest smrti.
Argument druhý: Euthanasie není povolení zabíjet, ale dohoda s lékařem, že mě usmrtí. Tak tomu ale právě vůbec není. Záleží na tom, jak bude vypadat právní úprava. V různých zemích je různá. A velmi často je na počátku legislativního procesu docela jiný návrh, než jaký nakonec projde parlamentem. Nezapomeňte, že pro přijetí pozměňovacího návrhu stačí, když pro něj bude hlasovat 34 poslanců a 14 senátorů. A to je pro tak zásadní změnu docela málo.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV