Odstoupení lidoveckého poslance Hayata Okamury z kandidátky do europarlamentu, aby svou popularitou neohrozil ty na prvních místech, je bohužel školním příkladem toho, jak vzniká “kvalitní” politická scéna. Mám s tím osobní zkušenost, před 22 lety jsem kandidovala poprvé (a naposled!) do poslanecké sněmovny. Bylo mi 37 let a byla jsem plna ideálů a odhodlání. Měla jsem za sebou jako začínající advokátka svou první výhru u Ústavního soudu a “vše” před sebou. Lidé mne znali, a “můj” okres mne proto postavil jako svou “jedničku”… Už to, že budu proto v “první pětce”, se tehdejším funkcionářům strany moc nelíbilo.

Ovšem “výbuch” nastal po volbách. S jediným billboardem v Šumperku, který zařídili kamarádi, a bez jediného plakátu, protože na nic z toho jsem neměla peníze (zatímco kandidáti nade mnou oblepili “sami sebou” celý Olomoucký kraj), jsem dostala od voličů více preferenčních hlasů než tři poslanci (!!!) dané strany nade mnou. A kdyby platila pravidla, která platí dnes, přeskočila jsem je a usedla tehdy ve sněmovně.

2002 - Olomoucký kraj - kandidátka ČSSD a můj “zločin” počtu preferenčních hlasů

Děkuji osudu, že se tak nestalo. I to, že jsem pak omylem vyslechla rozhovor, “jak se té Hamplové zavčas zbavit, aby moc nevyrostla”, bylo osudové. Stranickou průkazku jsem jim položila hned na místě, a pro sebe tehdy učinila jasný závěr - už NIKDY člen nikoho, a nikdy politika, jen advokátní praxe, přednášky, knihy... Tam že je mé místo.