Velká část debaty se zasekla a točí se v kruhu jednosměrných pseudo-dialogů na téma, zda jsou muslimové hodní nebo zlí. Každý s přístupem na internet je najednou teologickým expertem, který přesně ví, jak se správný muslim a muslimka mají chovat a co si mají myslet.
Paradoxně, v zemi samotného útoku a na západ od nás obecně se politici a společenské elity snaží více tlumit vášně a jasně oddělovat teroristický útok od lidí muslimské víry, než je tomu v České republice. Například zatímco v Německu volají konzervativní lídří z křesťansko-demokratické CDU-CSU po zrušení anti-muslimských pochodů organizovaných hnutím PEGIDA, v Česku vesele přilévá olej do ohně místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Bartošek (KDU-ČSL) svými výroky o tom, že Evropa byla již dobyta barbary (muslimy). Na anti-muslimské vlně se u nás už nevozí pouze stálí pasažéři jako je Okamura nebo Zeman.
Co k této názorové smršti dodat, aby to mělo alespoň nějakou přidanou informační hodnotu? Domnívám se, že se nedostatečně hovoří o něčem, co nám pomůže podívat se na problematiku polarizace společnosti z jiné perspektivy a současně odvodit praktické kroky k deeskalaci napjetí. Mám na mysli samotný proces radikalizace.
Radikalizace zahrnuje několik stupňů. Ale nejdříve musí existovat aktivní radikalizátor, který buď osobně, nebo nepřímo (pomocí internetu) zacílí na jedince náchylné k radikalizaci. Jaký je profil takových jedinců? Akademici se shodují, že jednotný profil neexistuje a k radikalizaci vedou velmi individuální cesty. Často se ale jedná o lidi, kteří v sobě již mají nějakou nezacílenou zášť, pociťují příkoří, mají pocit nedoceněnosti, mají kriminální minulost, mnohdy problém s ukotvením své identity a mohou pocházet z neúplných nebo disfunkčních rodin.
Podle profesora Randy Boruma, experta na bezpečnostní otázky, v první fázi si ještě neradikalizovaný jedinec uvědomí, že určitá událost nebo všeobecné podmínky panující ve světě (týkající se skupiny lidí, kteří jsou jedinci blízko) jsou nespravedlivé. Ve druhé fázi radikalizátor pootevře svému cíli oči a vysvětlí mu nebo ji, že tato událost a podmínky nejsou náhodné nebo obecně dané, ale že jsou záměrně nespravedlivé. Ve třetím stupni radikalizace se určí konkrétní původce této nespravedlivosti. V posledním stupni se pak tento původce démonizuje (dehumanizuje).
Během celého procesu probíhá velmi intenzivní socializace v rámci úzké skupiny radikalizovaných jedinců, kteří postupně odvrhnou všechny názory (včetně respektovaných „oficiálních“ autorit a rodiny), které se vymykají nově nabytému, extrémně černo-bílému, vidění světa. Ostatní radikálové se takovému jedinci stanou novou rodinou, ke které cítí sounáležitost, a jejíž členové se vzájemně utvrzují ve svých světonázorech, až mají pocit, že jedině oni rozumí pravé situaci, že jsou vlastně vykonavateli dobra, zatímco původci příkoří nejsou „civilisté“, ale legitimní terč.
Fascinující na výše popsaném procesu radikalizace je to, že se dá aplikovat jak na islámské extrémisty, tak na anti-muslimské radikály. V první a druhé fázi se obě skupiny krmí velice selektivními příklady, které mají ilustrovat existující nespravedlnost. V případě islámských extrémistů to jsou fotografie mučení muslimů Američany ve věznici Abu Ghraib, mrtví civilisté po útocích bezpilotních letounů, invaze Afghánistánu a Iráku, krvavá koloniální historie, výroky proti muslimům nebo konspirace západních tajných služeb (ať už skutečné nebo smyšlené). Islamofobní jádro zase pročesává internet v honbě za příklady, které mají ilustrovat nebezpečí islámu. Zrcadlově vidíme údajné důkazy o spiknutí muslimů, jejich krvavých dějinách, brutalitě nebo výrocích vůči nemuslimům. Příslušnost k nové komunitě, která sdílí tento světonázor, se pro organizátorské jádro stává nesmírně cennou i díky pocitu seberealizace a získaného statusu. Je ironií, že oba extrémní póly mají vzájemně souhlasné, i když velmi selektivní, nehluboké a nově interpretované pojetí islámu.
Co z toho vyplývá? Máme tu dva radikalizační procesy, kdy jeden dehumanizuje všechny muslimy a druhý všechny „nemuslimy“ (včetně muslimů, kteří se extrémistům nezdají jako „správní“ muslimové). Deradikalizace je otázkou zaměření se jednak na aktivní radikalizátory a za druhé na minimalizaci „nespravedlivých“ událostí a podmínek života, které radikalizátorům slouží jako argumentační střelivo. To je samozřejmě velmi komplexní úkol. A je to také úkol pro všechny lidi a komunity, muslimy i nemuslimy, kteří se nacházejí uprostřed pasti obou extrémů. Dobrá zpráva je, že takových je drtivá většina.
Text vyšel v upravené podobě v Lidových novinách dne 5. února 2015.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
