„Transfer našeho oligarchického byznysu off-shore se rovná přechodu pod cizí jurisdikci, která plní své vlastní cíle a zadání.“ I ono torzo, co z hospodářského plánování ještě zbylo, tak „diriguje vnější zájem“. Flagrantní ilustrací, kdo „u nás plánuje reálně, jsou ekonomické sankce“.

Jejich „hlavním cílem bylo zlikvidovat tuzemský úvěr“. S vědomím že „naše centrální banka a peněžní instituce fungují jako automat“. Tím snáz si „externí centra rozhodování v USA naplánovala i to, jak budou jednat ony samy“. Že rubl pustí do režimu „plovoucího kursu za situace, kdy odliv kapitálu začal provokovat jeho pád“. A při „absenci devizové kontroly zmizí všechny emitované peníze ve spekulativní pasti“. Aby pak centrální banka a ministerstvo financí „zvýšily úrokové sazby“ – a „místo přechodu od vnějších na vnitřní zdroje osekaly i tuzemský úvěrový fond“.

Reálný sektor ekonomiky dostal úder. „Místo pětiprocentního růstu došlo k poklesu o 5 procent, ekonomika uvízla v pasti stagflace a to vše bylo v plánu, ovšem ne tom našem. A naše plány zůstaly snem, poněvadž reálné mechanismy plánování v zemi neexistují.“

V „legislativě dokonce chybí i kategorie ´mimořádné situace´“, postupu státu za podmínek, kdy se proti zemi vede válka. Naproti tomu v „Americe je to vše sepsáno dobře a solidně rozpracováno na bázi zkušeností Druhé světové války“.