Prvým je perverzní „outsourcing“. Plných 86 procent těch, kdo skončili za tímto katrem, sem totiž nedodal žádný Rambo nasazující kůži v ledovém Hindúkuši. Nakoupili je američtí „inkousti“ s kufry dolarů. Pět tisíc „na prkno“ platí i za „udání“ tuctově „podezřelého“. Afghánec nebo Pákistánec, pokud se nenarodil do bavlnky, se na ně jinak lopotí klidně i sedm let. Terno, o němž se mu nesnilo, brnká na nejnižší pudy. Tím snáz to do spárů „justice“, rozvalené na cizím teritoriu, zahání i spousty nevinných nešťastníků.

Když do Guantánama přivlekli prvé z nich, Bush podepsal glejt zbavující je i práv, garantovaných mezinárodními konvencemi. Pak jej však žaloval Clive Stafford Smith a spolu s ním i další dva právníci. Tahanice před americkým Nejvyšším soudem nebraly konce. Smith a jeho kolegové si však nakonec vynutili i přístup na Guantánamo. A jen oni sami dosáhli propuštění 80 vězněných. Trest smrti hrozil i jim. Tak jako těm, komu vrátily svobodu až intervence jiných kurážných advokátů.

Poprava číhala i na patnáct těch, jimž ještě nebylo ani patnáct. Mohamedu El Gharanimu třískali hlavou o podlahu. Jizvy po cigaretách, típaných na jeho kůži má dodnes. Tehdy mu bylo pouhých čtrnáct. „Justice“, co má tak nečisté ruce, dopadla žalostně. Až k žalobě, vyhovující právním normám aspoň formálně, to dotáhla v jediném procentu případů. Čtyři z těch osmi kauz – tedy celou polovinu – však zrušil odvolací soud. Víc bylo těch, kdo na Guantánamu zemřeli. Potkalo jich to už devět. Ve středním i mladším věku, aniž se dočkali soudního řízení.