To panorama nabízí skvělé dioptrie. Tím spíš na dnešní křižovatce. Po   katastrojce byla jen otázkou času. Objížďky nenabízí hlavně Rusku. Za časů globalizace však ani nikomu jinému.

Fursov startuje lechtivou paralelou – s únorovou revolucí v roce 1917. Ten „palácový převrat“ vzešel z „mocenského vakua“. Stavu, kdy se „moc soustředila v rukou jediné osoby“. Jen co ji dostihlo „rozhraní domácích i mezinárodních rozporů“, šlapala bezradně vodu – a „nevyhovovala už vůbec nikomu“. „Tehdejší oligarchie nabyla dojmu, že pokud osobu číslo jedna vydá, bude vše v nejlepším pořádku. Oligarchie se spletla, dobře nebylo – především oligarchii samé, to už je ale jiná otázka.“ „´Věrchuška´, řešící  vnitřní a mezinárodní trable, svého vrchního náčelníka vydala napospas“.

Předivo vnitřních a vnějších příčin je i za dnešní ukrajinskou krizí. Prim hraje „světová krize, krize USA, které se z těžké situace, v níž byly koncem 80. let, dostaly díky vyloupení socialistického tábora v 90. letech. Poslední tři roky Clintonovy vlády byly fantastické: státní rozpočet USA se, díky rozkradení socialistického tábora a v prvé řadě Ruska, dostal poprvé za třicet let do plusu.“

„Štěstěna ovšem nenaděluje nic věčně. Počátkem XXI. století posedla Ameriku Bushova mánie ´Nového řádu´, utrpěla však fiasko. Pak přišel Obamův ´Nový chaos´, ´Nový čurbes´, zkrachoval ovšem jakbysmet.“ To „našlo odraz v doktríně USA z 5. ledna 2012. V té se říká, že USA mohou vést nikoli dvě války, jak se předpokládalo dřív, ale jen jednu a k ní i jakési nepřímé akce ještě někde jinde.“

„Strategii ´Nového chaosu´ či ´Nového čurbesu´ se dařilo za ´arabského jara´.“ Jen ale „do chvíle, kdy dorazila až do Sýrie a narazila tu na čínsko-ruskou zeď. Tady ta doktrína ztratila dech. Začalo být jako na dlani, že Sýrii na rozdíl od Libye, kterou jsme vydali, napospas nevydáme. Naše ´partnery´ to rozkatilo do běla.“