Tady je jejich textová verze: 

Z říjnových voleb vzešel hlavolam, před jakým naše hnutí nestálo už přes 70 let. Na vládách, v nichž zasedal i střed a pravice, se řada komunistických stran podílela naposled krátce po válce – a tedy i za diametrálně odlišné mezinárodní situace. Pak už některé nesly díl odpovědnosti výlučně za vlády sociální demokracie – ty z „bipolárního světa“, tedy mnohem levicovější než dnes. Šlo o kabinety, které podnikly i řadu pozitivních kroků, z „atlantických“ závazků se však nevyvázaly – i když například Francii vyvedl aspoň z vojenských struktur NATO už Charles de Gaulle. Zmíněné vlády to vtáhlo do akcí a plánů, pošlapávajících mezinárodní právo. Naše partnerské strany to srazilo na sám kraj politické scény. Dřív je volila až třetina země. 

My jsme neuspěli v trojích volbách po sobě. V krajích i Poslanecké sněmovně nemáme ani polovinu dřívějších mandátů. Volby však vyhrály „protestní hlasy“ – a političtí dinousaři, mající na hrbu loupež tisíciletí, se krčí v parlamentní menšině. Sami už vládu dohromady nedají – ani kdyby se přidala ČSSD. A vláda, vedená vítězem říjnových voleb, tak může - navzdory našemu volebnímu nezdaru – poprvé záviset i na naší parlamentní toleranci.

Být naší duší Karel Marx, dali nám lidé ne 7,8, ale minimálně 20 procent hlasů – a možná nás neporazil ani miliardářův fanklub. Teď si však můžeme klást už jen otázku, jak by Marx postupoval za situace, k níž vedl dosažený výsledek voleb. 

Nechal by šanci, jaká tu nebyla skoro 30 let, ležet ladem? To si nemyslím. Na čem by náš postup založil především? Jistě i na tom, že „staré struktury“ defraudace, nemající historické srovnání, je třeba udržet na politickém bidýlku – i faktu, že zásadní změnu lze sotva čekat od předčasných voleb. Marx by si však dal určitě práci i s pečlivou analýzou, v čem se zájmy vítěze voleb liší od pravice i „levice“, které se dosud střídaly u moci – a jak prostor, který to nabízí, využít v naší politice. Co vše nám nabízí fakt, že ANO reprezentuje kapitál z „reálné ekonomiky“, a ne pařeniště „morálního hazardu“ na finančních trzích – a ten chtě nechtě závisí i na kupní síle „dolních deseti miliónů“. I jak zužitkovat jiný nesporný fakt – že ANO nad stranami, které porazilo, vyhrálo právě i zdrcující kritikou loupeže tisíciletí. Jedno i druhé představuje potenciál, jaký to od „sametu“ ještě nevyhrál. Marx by ho vytěžil nadoraz.