Verze o podvodu splaskla rychle. Pak přišla ta o „trdlu“.  Sadismem zaváněly obě. Míla si – právem a víc než na čemkoli jiném - zakládal na cti a inteligenci. Švýcarský erár šlápl vedle. Vycouval už loni na jaře. Ten, komu ublížil, mu to už spočítat nemohl. Vyšetřování celé kauzy trčí na mrtvém bodě. Hrozen otazníků visí nad postupem švýcarských i českých úřadů. Z prolhaných médií nepadlo jediné slůvko omluvy. Máloco je tak plastickým obrazem jejich „svobody“.

Míla byl nátura vědátora. Ne ale z těch, co vyschli v nudného kmotra. Duši měl rozkročenou renesančně. S kořeny v rodině koumáka a všeuměla v jedné osobě. Ty plebejské geny mu vydržely nadosmrti. Svět věd i umění bral úchvatným tempem. Nedojít k zemětřesení z konce 80. let, zdobí vedení Akademie věd.  

Zvonící klíče zfanfrněly ze skořápkářské fráze. Čím byla prázdnější a prolhanější, tím lesklejší měla staniol. Srážet jí hřeben byl s to jen ten, kdo měl v malíku i její evangelia. Z těch, koho minul cejch „staré struktury“, jich nebylo víc než prstů na ruce. Cirkusu, který z nás dělal pitomce, to vracel především Míla. Byly to parádní uličky hanby. Když přišly první „evropské“ volby, dostal víc preferencí, než honorace s miliardami a cizími protektory za zády.