Volby vyhrály protestní hlasy. Nad poměry lámou hůl i ti, kdo volit už ani nechodí. Tvoří čtyřicet procent všech, kdo to právo mají. Jedni i druzí pak – skoro čtyři pětiny všech, komu už bylo osmnáct. Okruh těch, kdo spojují naděje s námi, se trestuhodně scvrknul. Dá se to přejít jako pomíjivý karambol? Hledat příčiny všude jinde, jenom ne sami v sobě? Najdeme sílu ke změnám, které nás z té pasti vyvedou?

Střet o hlavu státu proběhne už za pár dní. Zhrzená „pravdoláska“ sní o revanši.  Z jejího vrakoviště není jen jeden z kandidátů, připadajících reálně v úvahu. Vzal si do hlavy i věci, z nichž vstávají vlasy. Klíčové zájmy země hájí víc, než „levice“ na baterky. O prestiži KSČM rozhodne i stanovisko, zohledňující jedno i druhé. Tím méně budou v urnách chybět skutečně levicové hlasy. 

Říjnové volby rozdaly karty způsobem, nemajícím obdoby. Dinosauři, střídající se u moci už tři dekády, se vztekají v menšinové opozici. Číhají na šanci, jak vrátit věci zpět. Jak zamést děsivé škody, které mají na hrbu, pod koberec na věčné časy. A  nepřijít ani o výčepní u „penězovodů“, rabujících naše daně. Tak slibná příležitost, jak jim zatnout tipec, tu ještě nebyla. Z ringu, jenž o tom rozhodne, však trčí i rizika.  Rozcestí, před nímž stojíme, nemá srovnání už 70 let. Pak už na komunistických hlasech závisely jen vlády sociální demokracie. Prosadily i řadu změn k lepšímu. Skutečná levice si jejich podporou přesto ublížila tragicky.