Britského premiéra Anthony Edena Násir rozlítil už tím, že se „spolu s několika dalšími důstojníky v roce 1952 odvážil sesadit krále Farúka, věrného Anglii, a poslat ho do římského exilu“. A dvojnásob tím, že „měl v červenci 1956 tu troufalost urazit vrávorající světovou velmoc i znárodněním Suezského průplavu v britsko–francouzských rukou“.

Jak málo se obojí slučovalo s krédem premiéra Jejího Veličenstva, ilustruje už jeho výrok v Dolní sněmovně z 23. prosince 1929: „Je-li Suezský průplav naší zadní branou k Východu, pak je ovšem i vstupní branou do Evropy. Jsou to lítací dveře britského impéria, jež se v zájmu náležité funkce našich komunikačních kanálů nesmí zastavit.“

„Když jeden z Edenových spolupracovníků už v březnu 1956, ještě před zestátněním průplavu, sepisoval plán, jak Násirův vliv v regionu omezit decentním způsobem, rozkacený Eden se na něj po telefonu obořil: ´Co má znamenat? Celý ten nesmysl Násira izolovat, či neutralizovat, jak tomu říkáte? Přeji si ho zavraždit, copak to nedovedete pochopit?´ A pak, po několika diskuzích s jiným spolupracovníkem: ´Nestojím o žádnou alternativu. A co mi je po tom, že v Egyptě nastane anarchie a chaos.“

„Politické emoce lídra upadajícího impéria přišly náramně vhod jinému partnerovi invaze. Izrael, kterému bylo právě teprve osm let, se cítil obklíčen arabskými státy, ideologicky ohrožen Násirovou panarabskou rétorikou a vysílen neustálými vojenskými střety s arabskými gerilami. Z izraelského pohledu byla šance zasadit úder největší arabské zemi, z níž se Egypt vzpamatovávat ještě dlouho, na dosah právě teď.“

„Klíčovou roli hrál, píše historička Alex Tunzelmannová, i ryze osobní motiv. Izraelskému premiérovi Davidu Ben Gurionovi ubylo v roce 1956 už 76. A tu se na politické scéně  v osobě egyptského Násira (tehdy mu bylo 38 let) z ničeho nic objevil mladý, dynamický a charismatický arabský vůdce, který byl dost možná s to celý arabský svět sjednotit proti Izraeli. Ben Gurion Násira dokonce srovnával seSalah Ed Dinem (Saladinem), který v roce 1187 osvobodil Jeruzalémod křižáků. A starý Ben Gurion měl za to, že rozdrtit nadějného arabského Násira je nejvyšší čas, dokud je to ještě v silách. A byla tu ostatně i další pohnutka: Izraeli, jemuž bylo teprve osm, se naskytla příležitost spojit proti největší arabské zemi síly se dvěma velmocemi - Velkou Británií a Francií.“