„Socializující demokracií“ byl i scénář Edvarda Beneše. Začal ho koncipovat od února 1939.  Znárodnění dvou třetin ekonomických zdrojů podepsal už v říjnu 1945. Další socializaci, která zbrkle nespěchá, plánovala i KSČ. Osou měly být průlomy moderní velkovýroby. Na poválečném půdorysu chtěla rozvíjet i politický systém. Škrt přes rozpočet přinesla „studená válka“. Rozpoutal ji západní blok. Nás změnila v přední strojírnu i zbrojovku toho východního. A k tomu i v čelní linii hrozícího střetu. Obrana proti sadistické přesilovce si vynutila chirurgické řezy. Ve věcné i vlastnické struktuře ekonomiky. I v politickém mechanismu.

Socialismus ten nápor ustál. Na dveře bušila revoluce ve vědě a technice. U nás ještě víc než v řadě zemí, jež teprve zakládaly své průmyslové zázemí. Chtělo to jak strukturální změny, tak zpružnění ekonomické soustavy. „Osvobození od komunismu“, sázející i na jaderné hřiby, si vylámalo zuby. Plán vyčerpat nás zbrojením a embargy však nikdo neodpískal. Teď ho provázela i „diplomacie objetí“. Předivo intrik, usilujících o „vnitřní erozi“ socialismu. Právě v době, kdy bylo načase modernizovat i jeho politický systém. Zbavit ho prvků, vynucených bezprostřední hrozbou napadení, aniž dá zelenou silám restaurace.

Ústřední výbor KSČ zasedal nezvykle dlouho – od 1. až do 5. dubna. Pro nový Akční program hlasoval jednomyslně. Společným dílem těch, kdo se rozešli už brzy nato, byl i jeho text. Hýří atraktivními obraty. O straně, která „nechce vládnout nad společností, ale sloužit jí“. Hlavně „prací svých členů a poctivostí svých ideálů“, a ne komandováním. Sliboval mnohem širší rámec občanských a politických práv i možností cestovat do zahraničí. Reformu, posilující ekonomické mechanismy místo direktivních – a snižující energetické a materiálové náklady produkce. I spoustu jiných dobrot.