„Socializující demokracií“ byl i scénář Edvarda Beneše. Začal ho koncipovat od února 1939. Znárodnění dvou třetin ekonomických zdrojů podepsal už v říjnu 1945. Další socializaci, která zbrkle nespěchá, plánovala i KSČ. Osou měly být průlomy moderní velkovýroby. Na poválečném půdorysu chtěla rozvíjet i politický systém. Škrt přes rozpočet přinesla „studená válka“. Rozpoutal ji západní blok. Nás změnila v přední strojírnu i zbrojovku toho východního. A k tomu i v čelní linii hrozícího střetu. Obrana proti sadistické přesilovce si vynutila chirurgické řezy. Ve věcné i vlastnické struktuře ekonomiky. I v politickém mechanismu.
Socialismus ten nápor ustál. Na dveře bušila revoluce ve vědě a technice. U nás ještě víc než v řadě zemí, jež teprve zakládaly své průmyslové zázemí. Chtělo to jak strukturální změny, tak zpružnění ekonomické soustavy. „Osvobození od komunismu“, sázející i na jaderné hřiby, si vylámalo zuby. Plán vyčerpat nás zbrojením a embargy však nikdo neodpískal. Teď ho provázela i „diplomacie objetí“. Předivo intrik, usilujících o „vnitřní erozi“ socialismu. Právě v době, kdy bylo načase modernizovat i jeho politický systém. Zbavit ho prvků, vynucených bezprostřední hrozbou napadení, aniž dá zelenou silám restaurace.
Ústřední výbor KSČ zasedal nezvykle dlouho – od 1. až do 5. dubna. Pro nový Akční program hlasoval jednomyslně. Společným dílem těch, kdo se rozešli už brzy nato, byl i jeho text. Hýří atraktivními obraty. O straně, která „nechce vládnout nad společností, ale sloužit jí“. Hlavně „prací svých členů a poctivostí svých ideálů“, a ne komandováním. Sliboval mnohem širší rámec občanských a politických práv i možností cestovat do zahraničí. Reformu, posilující ekonomické mechanismy místo direktivních – a snižující energetické a materiálové náklady produkce. I spoustu jiných dobrot.
Oku lahodí i po půl století. Pozornějšímu však neuniknou ani slabiny. Už v tom, jak málo je program skutečně konkrétní. Oč víc je spíš růžencem z vět, „co se moc pěkně poslouchají“. Pokud by projely rotačkou ve světě, zdobeném harmonií, dalo by se to snadno dohnat. Svět konce 60. let byl však „bipolární“. A v něm si to po každém A žádalo i adekvátní B. Hlavně v dvojím směru. „Méně centrálních direktiv“? „Větší samostatnost podnikům“? A „prostor tržním mechanismům“? Co ovšem bude zárukou, že ekonomické zdroje, které jsou kolektivní investicí - práce, úspor a odložené spotřeby -, nepadnou do privátních rukou? „Více demokracie“? „Méně všeho, co ji omezuje“? Určitě. Co ale bude garantovat, že si „vyšší nabídka“ nekoupí i politickou moc? A nezakroutí tomu, o čem je demokracie doopravdy, krkem jako Jelcin, když zavelel tankům rozstřílet i parlament? Tyhle otázky jsou nepoměrně těžší, než líbivá zaklínadla. Velkým obloukem je vzal i Akční program, schválený před půl stoletím.
Přijdou na pořad i příště. Na věcnou odpověď čekají už řadu let. O nic snazší nejsou ani neodkladné hlavolamy. „Protestní hlasy“ už vyhrávají i volby. S námi však spojují naděje méně, než kdykoli dřív. Ustrnout na tom, co stačilo ještě nedávno, hrozí pádem do nicoty. Závisí hráz proti těm, kdo tu dirigovali loupež tisíciletí, i na nás? Samozřejmě. Smí omezit náš opoziční potenciál? Ten musíme naopak znásobit. To my se musíme rozkročit „protestními hlasy“ napříč. A místo šidítek, která je mámí, je získat pro skutečná východiska. Akční program, přijatý před půl stoletím, to nedokázal. My už to zvládnout musíme.
Josef Skála, místopředseda ÚV KSČM
PhDr. Josef Skála, CSc.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
