Nerad o tom mluvím, ale od mého narození již uplynulo drahně let. Ne, že by mi to nevadilo, s chutí bych si to vyměnil s někým později narozeným. S tím však nic nenadělám. Takže zpět k tématu.

Vyrůstal jsem za hluboké totality v tak ponurých letech, jako byla léta padesátá i šedesátá. Ke svým desátým narozeninám jsem dostal vzduchovou pušku, neboli vzduchovku. Made in Czechoslovakia, samozřejmě, tehdy tady nic z Číny nebylo, protože v té době ještě nemohli krást technologie a know-how si mohli vyrábět leda tak ohňostroje z bambusových holí. Střílela přesně a měla dlouhý dostřel. Nikdo po mých rodičích nechtěl, aby tu pušku kdekoliv registrovali. Komunistická tajná bezpečnost, jinak nepříčetná při každé zmínce o zbraních zůstala úplně v klidu. Tak jsme si mohli na přilehlých loukách klidně hrát i na vojáky a vzduchovku nosit cestou z města i do města. Vzpomínám si také, že jsem ani od dědy, ani od strýců neslyšel, že by Gestapo páslo po vzduchovkách.

Mimochodem vzpomínám si i na hodiny chemie na základní škole. Velmi mne bavily zvláště různé pokusy, pokud při to přitom bouchalo a hodně, případně ještě s barevnými efekty, tím lépe. Tehdy jsem si jakékoliv suroviny pro tyto účely mohl koupit v drogérii na náměstí. Nedávno jsem chtěl svým dětem ukázat některé z mých nejvydařenějších kreací. Vyhledal jsem si a objednal, samozřejmě na internetu, potřebné suroviny. Z celé dosti dlouhé objednávky mi přišel jenom karbid vápníku. U ostatních položek bylo uvedeno, že si je může koupit jenom ten, kdo má firmu, potřebnou licenci, osvědčení – stručně řečeno, až na malé výjimky - nikdo.

Ale zpět ke zbraním. Stále ještě nezletilý jsem si pořídil i vzduchovou pistoli, takže jsem již na gymnázium vstupoval řádně ozbrojen.