Učitelé na školách vykonávají práce speciálních pedagogů, aniž by měli příslušné odborné vzdělání nebo zkušenosti, nejsou vzděláváni na práci s dětmi s různými druhy a stupni postižení. Žákům podprůměrným dnes musíme věnovat obrovský objem času a práce bez efektivních výsledků, což je pochopitelně na úkor práce s běžnými žáky, natož podpory talentovaných žáků.

Současný stav inkluze připomíná spíše demontáž fungujícího systému speciálního školství. Celý systém vzdělávání by se měl zaměřit výrazně na práci se žáky průměrnými a také talentovanými - to jsou ti, kteří mohou být vzorem a kteří společně potáhnou třídu výše.

Inkluzi připravují úředníci, nikoliv odborníci

Pro inkluzi je nejtypičtějším rysem nárůst administrativy. Ta je tvořena „experty“ od kancelářského stolu s minimálními praktickými zkušenostmi a ministerskými úředníky.  Zdržuje od práce a bere do společného vzdělávání chuť. Systém společného vzdělávání také trpí špatnou metodikou pro nastavení potřebných podpůrných opatření. Vyhláška o inkluzi se často upravuje, podmínky pro práci s dětmi se mění za pochodu.

Ředitelé škol musí věnovat velký podíl své práce zajištění výkazů, kontrole čerpání poskytnutých financí, personálním problémů spojených s nedostatkem asistentů pedagoga. To vše nad rámec své běžné práce a hlavě na úkor pedagogického řízení škol, což je jejich stěžejní úkol.

Inkluze v praxi: často dochází k paralýze výuky

Žáci s výchovnými problémy mnohdy paralyzují výuku a učitele dostávají do role bezbranných statistů zahrnovaných četnými nadávkami. Školy to pak řeší tak, že některé inkludované děti vydrží ve společné třídě jen část vyučovací hodiny. Pak se jdou učit s asistentem někam do kabinetu, v horším případě někam na chodbu. To ale inkluzi přímo odporuje. Přitom správně nastavená a prováděná inkluze dětem pomáhá být lepšími, ohleduplnějšími a vlídnějšími lidmi.