Za viníka řeckého bankrotu, který je vyústěním předluženého státu, jsou označování sami Řekové; ať už pro jejich štědré důchody, pracovní zákonodárství, množství státních zaměstnanců a podobně. V žádném případě nechci zcela vyvinit řecké politiky, voliče, ani odboráře. Rád bych ale poukázal na systémové vady evropské dotační politiky a evropské měnové unie, které mají na bankrotu nezanedbatelný podíl.

Nemožnost devalvace měny

Nejznámějším nedostatkem fungování státu v měnové unii je ztráta možnosti vlastní monetární politiky a tedy i neschopnost devalvace měny, pokud je to nutné. Devalvace není žádným bezbolestným lékem, který bychom měli oslavovat. Znehodnocení měny je fakticky jen krádeží úspor výměnou za zmenšení významu státního dluhu. Jenže pokud politici dovedou stát na hranici bankrotu, jde mnohdy o jediné možné řešení.

Zadlužování na dotační projekty

Nemusíme chodit daleko, abychom se přesvědčili o tom, že evropské dotace dokážou rozložit veřejné rozpočty. Žijeme v psychóze zvané „čerpání“. Ministr, který nečerpá, je odstraněn z vlády. Jedno na co, hlavně, aby se čerpalo. A že to znamená nějaké kofinancování z vlastních peněz? To se nějak zvládne. Hlavně, že se neporuší 11. přikázání „nepřestaneš čerpat“. Je to jako byste chudému člověku slíbili doplatit 3,5 milionu na Ferrari, pokud si půjčí 0,5 milionu. Sice by neměl na provoz, na servis a vlastně ani na splátky půlmilionové půjčky. Ale jinak super, „no neber to!“ Je jen málo politiků, kteří dokážou říct s díky „ne! My si tu čističku zaplatíme za 10 let ze svého, až na ní bude. A tu cyklostezku oželíme úplně.“