V principu má jít o metodiku posuzování, kolik procent surovin výsledného produktu musí být českého původu, aby bylo možné potravinu označovat jako českou. Před časem tentýž ministr vyzval všechny instituce státní správy, aby nakupovaly a vařily převážně z českých potravin. Před týdnem zase oznámil, že investuje 50 milionů z peněz daňových poplatníků do osvětové kampaně pro spotřebitele, aby kupovali domácí potraviny.

Domácí produkt neexistuje

Troufám si tvrdit, že nic takového jako česká potravina nebo dokonce jakékoliv jiné české zboží neexistuje. Už samotná potřeba zákonem definovat, co musí splňovat „česká potravina“, ukazuje, že původ potraviny nelze většinou jednoznačně určit. Jak správně upozorňuje Matt Ridley, na výrobě každého produktu se podílí stovky, tisíce a možná i miliony lidí z celé řady zemí světa. [1]  Proč? Protože nestačí zkoumat výrobu výsledného produktu, ale i všech meziproduktů, surovin, strojů na výrobě pracujících, znalostí k výrobě nutných, atd. Co je nutné k tomu, abychom si troufli říct o vepřovém masu, že je českou potravinou? Stačí nám, že pochází z prasete vykrmeného v Česku, přestože se narodilo v zahraničním chovu, v zahraničí bylo poraženo a naporcováno, ba co víc, bylo vykrmeno krmivem dovezeným ze zahraničí, vyrobeným na strojích z jiného kontinentu, které využívají know-how z dalšího kontinentu? Nebo budeme zkoumat, ve které zemi nejvíce narostla přidaná hodnota?

Nic jako český produkt neexistuje! A to je dobře. Kdyby hypoteticky domácí produkt existoval, produkt vyrobený z ryze domácích surovin, na domácích strojích a jen na základě znalostí, které nikdy nepřekročily hranice státu, jeho cena by byla astronomická. Veškeré produkty, které máme každý den možnost kupovat, jsou dílem neuvěřitelného fenoménu mezinárodní směny, při níž si lidé napříč světem směňují zboží, které umí vyrobit relativně nejméně nákladně na celém světě. Aniž by si to sami uvědomovali. Díky tomu platíme za každý kousíček skládačky, která vede k finálnímu produktu, tu nejnižší možnou cenu.