Tvrzení jako „na důchody nebude“, „během nikoliv dlouhé doby přestane být systém financovatelný“ a podobně nenesou totiž ve skutečnosti copyright pana ministra. Ony zaznívají znovu a znovu již pětadvacet let. A po celou tu dobu opakovaně dráždí a opakovaně vyvolávají dramatické reakce. Jenom pak v dobách „důchodového míru“ lidé zapomenou, pustí to z hlavy. A když pak znovu přijde někdo s naprosto oprávněným tvrzením, že důchodový systém v současné podobě nemůže přežít příštích deset, možná patnáct let, strhne se nová vlna rozhořčení. Typické reakce? „Copak jsem čtyřicet let poctivě makal a platil daně, abych na stará kolena musel pracovat!?“

Ivan Pilný to v rozhovoru pro deník Právo řekl celé jenom vyostřeně a vysoce přímočaře. Nemluvil o indiferentním zvyšování věku odchodu do důchodu, ale rovnou o tom, že lidé budou nuceni pracovat delší dobu a to o dost delší dobu, než v současnosti. A i tady to upřesnil s až poněkud „bezohlednou“ přímočarostí. Kdo nebude mít našetřeno, ten až přestane být schopen vykonávat například profesi řidiče autobusu, tak nafasuje (například) sekačku a půjde do parků upravovat trávníky.

Je mi skutečně líto všech, pro koho jsou tato slova nepříjemný a stresující objev, lidsky chápu jejich rozezlení, ale Bohužel – opravdu to je tak nějak, jak pan ministr řekl. I když nikoliv přesně.

Pokud hovoříme o konci státem zajištěného důchodového průběžného systému v jeho současné v podstatě velmi komfortní podobě, pak je to nesporný fakt. Na druhou stranu to přece jenom nemusí znamenat, že čeští důchodci budou umírat zapřáhnutí do sekaček na trávu ve veřejných parcích.

Těžko říct, proč pan ministr nevolil poněkud obezřetnější formu zjevení nesporné pravdy, ale když se již stalo, bylo by dobré si v této diskusi říci několik faktů.