Tento ostrov má jako cíl stát se energeticky naprosto samostatnou jednotkou založenou na energii větru a vody. Je to krásná myšlenka a skvělý tah pro posílení cestovního ruchu. Jen se nesmí posilovat moc, protože pak by to už ostrov prostě „neutáhnul“.

Parcelizace energetiky na soběstačné samostatné jednotky je jedním z „hitů“ posledních let – v české realitě to má podobu vesnice „běžící“ na bioplyn, známý je především projekt Kněžice. El Hierro není nicméně první ostrov, který něco podobného zkouší – populární (a funkční) jsou projekty na skotském ostrově Eigg či na dánském Samso. Jistě není náhodou, že tyto samostatné jednotky jsou postavené na „zelené“ energii, na obnovitelných zdrojích. (Jinými slovy, když si v severních Čechách vyrubají uhlí a na místě ho spálí a přemění na elektřinu, tak to „neplatí“.)

Ale vážněji. Energetický ostrov je jakousi odpovědí na globalizační tendence či přesněji na reálnou globalizaci, která nám neustále kypí před očima. Naše vědomí teprve pokulhává za tím, co se skutečně děje a k čemu nás vedou moderní ekonomické a společenské mechanismy. Ztrácející se pocit bezpečí a potřeba obklopit se něčím uchopitelným vytvářejí nový a zásadně antiglobalizační koncept (což neznamená, že nutně špatný koncept, tak to není myšleno).

V energetice se projevuje snahou o vytváření systémů lokálních soustav založených na soběstačnosti určitého, obvykle nepříliš velkého území. Tato místní energetika je na jedné straně chápána jako cesta k autonomii jednotlivých oblastí, na straně druhé jako způsob snížení ztrát daných využíváním přenosové soustavy. Minimálně deklarovaným cílem je také snížit rizika spojená s rozsáhlými systémy, které podle autorů konceptu lokální soběstačnosti nutně přinášejí křehkost a nerovnováhu a ovšem také zranitelnost (často se v této souvislosti hovoří o zranitelnosti ze strany teroristů).