To všechno je vlastně výborné. Jinými slovy platí, že ekonomika šlape tak, že lépe (přesnější by bylo rychleji) už ani šlapat nemůže. A to je právě ten problém. Kola se točí více, než jakou rychlostí by jet měla. Každá ekonomika v každou dobu má svůj potenciál daný předchozími investicemi a řadou dalších okolností. Hodně špatné je, když se skutečný výkon pohybuje hluboko pod potenciálem. A prakticky stejně špatné je, když se realita dostane nad „nejvyšší provozní rychlost“. Což je situace, ve které nyní podle řady indikátorů jsme.

Opravdu bych nechtěl, aby si z toho někdo vzal představu, že se hospodářství třeba tak za měsíc nebo tři zhroutí, rozpadne nebo jinak děsivě havaruje. Tak to vůbec nemyslím. Pokud ale skutečný výkon ekonomiky přesahuje potenciál, znamená to nutně postupné, třeba z počátku málo viditelné, rozevírání bůžek mezi ekonomickými parametry. Je dobré si to zkusit představit takto: ekonomický potenciál je jakási celková produkční schopnost dané ekonomiky a je daná množstvím dostupné práce, dostupnými zdroji a objemem minulých investic (velmi, skutečně velmi zjednodušeně množstvím a kvalitou strojů) plus dosahovanou produktivitou práce. Velký význam má kvalita institucionálního prostředí. Tento potenciál není samozřejmě statický, má nějaký středně a dlouhodobý vývoj. A pak tu máme dosažený produkt v daném období, tedy krátkodobý vývoj skutečně vytvořených hodnot. A my jsme se dostali do situace, kdy již poměrně značnou dobu roste okamžitý produkt o poznání rychleji než ekonomický potenciál.

Což samozřejmě nejde donekonečna. A co je horší, ukazuje to na skutečnost, že český růst je přinejmenším z významné části založen na něčem, co pamětníci osmdesátých let znají jako „extenzivní růst“, čili růst, který si vyžaduje více práce, více surovin, více prostoru, hal a tak dále. Konec konců celé osmdesáté roky v komunistickém Československu byly ve znamení hledání intenzivního růstu. Jak známo, marně.