V ekonomice povětšinou fungují racionální a efektivní postupy. Takže představa stavby, ve které je proplaceno hodně přes třicet miliard korun, během více než šesti let je paralyzováno několik městských čtvrtí, uskuteční se tisíce odstřelů v tunelech, dvakrát se propadne kus Stromovky a pak se začne pochybovat, jestli toto všechno běží na základě platné nebo neplatné smlouvy, tak taková představa je pro ekonoma absurdní. Absurdity však nejsou soustavnou událostí, něčím stálým. Principem absurdnosti je nepochopitelnost, neočekávanost a samozřejmě naprostá výjimečnosti. Co je časté, nemůže být z principu absurdní. Absurdita a banalita nejdou dohromady.

Jenže každý, kdo jenom jedním okem sleduje případy pražského magistrátu, musí vidět, že ekonomické rozhodování tohoto úřadu plodí podobných absurdních kombinací událostí mnoho. Že by byl tunel Blanka černá stavba? No, vlastně ve srovnání s dalšími případy to už tolik nepřekvapí.

Píše se rok 2013 a Praha zjistila, že od roku 2010 platí dodavateli informačních technologií Gordic peníze za služby a podporu, které nikdy nebyly dodány. Tři roky byly třeba, aby se přišlo na to, že město vyplatilo 150 milionů korun, ale dodávka byla uskutečněna jenom za 48 milionů? Moje představivost je poměrně značná, ale jako ekonom zde s fantazií nevystačím. To je unikátní případ – objednat čtyři systémové moduly, dostat jeden, ale platit a platit.