No, ve skutečnosti bych tedy politiky opravdu nevinil z toho, že se zase moc nezabývali bojem za pomazánkové máslo, tedy za právo nazývat tento produkt „pomazánkovým máslem“. Všichni přece víme, oč jde. Kdo se vypraví na roh do samoobsluhy pro rum, netápe u regálu, protože prostě sáhne po etiketě „tuzemák“ nebo nějaké jiné. Zoufalé hospodyňky také nestráví nekonečné nervní hodiny u regálu v potravinách, celkem bez obtíží natáhnou ruku po něčem, co se bude jmenovat třeba „tradiční pomazánkové“. Ani rum ani pomazánkové máslo především nepatří k národním zájmům v tom skutečném smyslu slova. Byly a jsou to v obou případech takové zvláštnůstky, ale národní zájem? Leda, že po rumu přichází čas na svéráz národního lovu.

Kdyby to bylo tak, že oni politici, co vlastním tělem nezachránili i pro další generace pomazánkové máslo, chránili ve stejné době podstatnější zájmy České republiky, tak bych jim to vcelku s klidem odpustil. Opravdu mi podstatnější připadá, zda a v jaké podobě se připojíme nebo nepřipojíme k finančnímu (bankovnímu) valu, zda si udržíme kompaktní a nezcizitelné české finančnictví, zda a kdy budeme nebo nebudeme uvažovat o euru, nakolik budeme schopni proinvestovat peníze z rozvojových fondů a nakolik je zase vrátíme zpátky do Bruselu. To jsou otázky, které bychom měli ve vztahu k Evropské unii řešit spíše.

A měli bychom se Bruselu ptát ještě více – má tato unie smysl ve chvíli, kdy naprosto zjevně trpí zakrňováním demokracie a kdy se postupně dostává do situace, ve které stále častěji velmi pofidérně volení lidé rozhodují nejen o drobnostech (jako rum a pomazánkové máslo), ale především o věcech, které se týkají opravdových a naprosto skutečných národních zájmů jednotlivých států?