Navíc se vztahuje jen na obchody, jejichž prodejní plocha přesahuje 200 m2. To si potom vietnamští obchodníci a obchody pod 200 m2 vůbec, nakoupí v pátek zboží a v den svátku budou mít skvělý byznys. A kdo bude měřit prodejní plochu? Nehledě na to, že například na obchody s palivy a mazivy se omezení nevztahuje, takže obchodní centra začnou na regále prodávat maziva a už budou moci míti otevřeno. Je to jednak diskriminační, nesystémové a míjí se to účinkem. Lidé stejně nakupovat budou, jen v menších obchodech. Předkladatelé zákona navíc tvrdí, že lidé mají kvalitněji trávit volný čas než nakupováním v obchodních centrech. Není to snad jasná volba občanů, otázka našich osobních a svobodných preferencí? Stát nám bude říkat, co máme a nemáme? Začne nám pak určovat způsoby stravování, oblékaní nebo nakupování? Když slyším názory, které jsou soucitné k zaměstnancům řetězců, divím se, proč také nesoucítíme se zaměstnanci lékáren, čerpacích stanic, elektráren, letišť nebo zemědělských farem, kterých se toto omezení nedotýká? Proč s jednou skupinou soucítíme a s druhou nikoliv? Selektivní soucit? Je to typická salámová metoda omezování rozhodování a svobod. Budou nám poslanci říkat, kdy máme chodit do kina? Já jako poslanec, dámy a pánové, rozhodně ne, jsme svobodní lidé. Je to celé postavené na hlavu, takže, pojďme se raději věnovat důležitějším a zásadnějším otázkám dnešních dnů.