V březnu 1939, kdy začala nacistická okupace zbytku Československa, žilo na území Čech a Moravy asi 120 tisíc Židů. Části z nich se ještě na poslední chvíli podařilo emigrovat, velká většina – přes 80 tisíc - ale zahynula ve vyhlazovacích táborech. Praha měla velmi židovský charakter. Bohužel po skončení 2. světové války to byla už spíš jen otázka architektury a kulturního dědictví.

Šest milionů mrtvých, to je číslo, pod kterým si musíme představit šest milionů konkrétních lidí. Mnozí z nich patřili mezi ty nejlepší v dané zemi. Každá evropská země postižená Druhou světovou válkou přišla kvůli rasové nenávisti o množství skvělých lidí. Kdysi někdo řekl, že v Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborech byla v té době světově největší koncentrace vynikajících spisovatelů, vědců, výtvarníků nebo hudebních skladatelů. Už se nikdy nedozvíme, jak by dnes vypadala např. evropská kultura, kdyby tito lidé mohli dál žít a tvořit.

Neméně tragický a možná ještě tragičtější je osud těch v uvozovkách „obyčejných" obětí. Na mnohé z nich si dnes už nikdo nevzpomene. Nebyli známí či slavní, ale především ani nemá kdo vzpomínat – velmi často byly vyhlazeny celé rodiny, včetně dětí.

Historická paměť prostě někdy bývá nedokonalá. A v situaci, která dnes v Evropě panuje, si nemůžeme dovolit jen vzpomínat. Památku obětí holocaustu nejlépe uctíme konkrétní akcí. Jsem proto rád, že součástí této konference jsou i tři odborné panely, které se z legislativního, politického a mediálního hlediska zaměří na možná opatření, jak čelit narůstající vlně xenofobie v Evropě. Osobně pokládám za zvlášť důležité, aby se prodiskutovaly možnosti prohloubení spolupráce zpravodajských služeb v oblasti rasových zločinů.