Devadesátá léta byla v tomto směru daleko horší. Vzpomínám si, že na tripartitě upozorňovaly odbory vládu na akutní problémy učňovského školství (o nichž dnes už nikdo nepochybuje). Přihlásil se tehdejší ministr práce Vodička z ODS a řekl, že odbory jen straší, protože nechtějí přijít o své budoucí členy. Tím diskuse skončila. Slovo „pravicový“ byl pro tyto lidi univerzální argument. O věcné podstatě se už nepotřebovali bavit, vystačili si s ideologií (které někdy ani nerozuměli). Podobně tomu bylo i za Nečasovy vlády.

Dnes už je situace drobet odlišná a ideologických předsudků ubývá. Někoho možná překvapilo, že levicová ČSSD hrála při jednáních o koaličním programu roli šetrného hospodáře. Byli jsme to my, kdo nejčastěji kladl otázku: „Kde na to vezmeme?“ Byli jsme to my, kdo trval na maximálně tříprocentních rozpočtových schodcích, kdo se zabýval primárně příjmy, a teprve pak řešil výdaje. Což se jasně ukázalo třeba při diskusi o daňové progresi nebo o finanční situaci nemocnic po rozhodnutí Ústavního soudu ohledně poplatků ve zdravotnictví.

Situace v krajských nemocnicích tíží zejména naše hejtmany, kteří se netajili, že chtějí, aby zdravotnictví řídila ČSSD. Proto snad uvítali novou dohodu s lidovci o rozdělení křesel.

Je pravda, že zajištění příjmové kompenzace za zrušené poplatky patří k prvořadým úkolům budoucího vedení resortu, ale i celé koalice. To vše v situaci, kdy naše zdravotnictví v masivním měřítku dovážející materiál a technologie výrazně trpí neuváženou devalvací koruny z dílny ČNB.