Jak řídit vstup osob, kteří nejsou občany Česka - do České republiky - Úvod
Koncem druhé dekády 21. století se naše republika setkává s problémem příchodu neobčanů Česka do naší země. Protože existujeme uprostřed Evropy, zajímá nás tento problém tíživěji víc, než dnes určují čísla vstoupivších k nám – protože v okolních státech počítají tyto osoby v desetitisících. Volím schválně takto nezvyklé označení těchto lidí, protože slovo uprchlík není vůbec striktním označením pro tyto osoby. Před čím prchají ze všech těch zemí, které zde nebudu sepisovat, protože toto není úkolem mé statě, je velmi osobní a individuální navýsost. Slovo imigrant použijeme-li na označení dětí a žen a mladých pánů s telefony či jen s přehozenou bundou přes záda – taky můžeme rozporovat. Jsou to opravdu lidé, kteří žádají v zemi, do které se dostanou nějakými cestami – nám absolutně neznámými – o azyl či trvalý pobyt s prosbou a žádostí, že se budou chtít zapojit do procesu kultury a zákonů hostující země, že se do roka, tří, naučí osvojit jazyk hostující země?
Jsou to opravdu přistěhovalci rozhodnuti definitivně zakotvit v hostující zemi a přijmout na sebe všechny zvyky, kulturu a respektování zákonů, tvořených po mnohé uplynulé generace? Že budou pracovat osm hodin denně jako je to zvykem ve všech zemích EU a po určitých odpracovaných zákonem stanovených desetiletích – dostanou starobní důchod. Nebo to jsou žadatelé o azyl, tak jako byly tisíce (desetitisíce občanů Československa) našich spoluobčanů v průběhu téměř celého 20. století, žadatelé, kteří se naprosto asimilovali do zemí, do kterých dorazili, či ve kterých skončili a dnes o nich často vůbec nevíme. Naprosto splynuli se státem, ve kterém nadosmrti zakotvili. A možná dnes každý občan ČR má ve své rodině či velmi blízkém okolí – takového známého či příbuzného. Takže přesně víme, o čem to mluvíme. Už se vůbec mnozí z nich, nehlásí k zemi svého rodiště.
Nebo jde o utečence, kteří žádají, s nataženou rukou a domnělými právy utečenců, expedovaných na neuvěřitelně pevných raftových člunech z jihu do zemí EU? A nebagatelizujme kvalitu a nutné zabezpečení takovýchto člunů. Nejde o plachetnice či vory, jsou to čluny s motorovým pohonem, takovýto motor musí umět někdo řídit a opravovat na moři, musí být na takovémto plavidle zabezpečen dostatkem paliva, neboť nejde o projížďku po Máchově jezeru. Co, kdo, zajišťuje pro tyto lidi na útěku či na cestě, tato plavidla?
Je před námi bezpočet otázek, na které nemáme odpovědi či je nesmíme mít? Nevlastním samostatnou analýzu s tabulkami počtů takových člunů a plavidel, s počty dorazivších do států EU, podle věku, pohlaví příslušnosti ke státům odkud pochází a pro nás Evropany důležitou informací – jakou mateřskou řečí osoba mluví, případně se umí dorozumět. Takovou analýzu stavu – který se každý měsíc mění a nějakým způsobem vyvíjí, možná někdo v Evropě má. Ve Švédsku je 30 000 osob, u kterých úřady nevědí jméno, zemi původu ani datum jejich narození (je možné odsoudit člověka – či ještě víc – vůbec vést soud s člověkem, o kterém nevíme, jak se jmenuje, kdy se narodil a odkud je?). To je jenom malý zlomek samozřejmě z počtu osob, které za poslední roky došly do některých států EU.
RNDr. Radoslav Štědroň
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
