Jak řídit vstup osob, kteří nejsou občany Česka - do České republiky - Úvod

Koncem druhé dekády 21. století se naše republika setkává s problémem příchodu neobčanů Česka do naší země. Protože existujeme uprostřed Evropy, zajímá nás tento problém tíživěji víc, než dnes určují čísla vstoupivších k nám – protože v okolních státech počítají tyto osoby v desetitisících. Volím schválně takto nezvyklé označení těchto lidí, protože slovo uprchlík není vůbec striktním označením pro tyto osoby. Před čím prchají ze všech těch zemí, které zde nebudu sepisovat, protože toto není úkolem mé statě, je velmi osobní a individuální navýsost. Slovo imigrant použijeme-li na označení dětí a žen a mladých pánů s telefony či jen s přehozenou bundou přes záda – taky můžeme rozporovat. Jsou to opravdu lidé, kteří žádají v zemi, do které se dostanou nějakými cestami – nám absolutně neznámými – o azyl či trvalý pobyt s prosbou a žádostí, že se budou chtít zapojit do procesu kultury a zákonů hostující země, že se do roka, tří, naučí osvojit jazyk hostující země?

Jsou to opravdu přistěhovalci rozhodnuti definitivně zakotvit v hostující zemi a přijmout na sebe všechny zvyky, kulturu a respektování zákonů, tvořených po mnohé uplynulé generace?  Že budou pracovat osm hodin denně jako je to zvykem ve všech zemích EU a po určitých odpracovaných zákonem stanovených desetiletích – dostanou starobní důchod. Nebo to jsou žadatelé o azyl, tak jako byly tisíce (desetitisíce občanů Československa) našich spoluobčanů v průběhu téměř celého 20. století, žadatelé, kteří se naprosto asimilovali do zemí, do kterých dorazili, či ve kterých skončili a dnes o nich často vůbec nevíme. Naprosto splynuli se státem, ve kterém nadosmrti  zakotvili. A možná dnes každý občan ČR má ve své rodině či velmi blízkém okolí – takového známého či příbuzného. Takže přesně víme, o čem to mluvíme. Už se vůbec mnozí z nich, nehlásí k zemi svého rodiště.