Historie je ale nemilosrdná a ukazuje, že tomu tak je jinak. Jak by mohlo být tedy v NATO od 1949 Portugalsko, kde vládl až do roku 1968 diktátor Salazar? Za jeho vlády začala v roce 1961 válka v Angole nebo v roce 1963 v Portugalské Guineji, o rok později se rozhořel další koloniální konflikt v Mosambiku. Všechno to byly portugalské kolonie… A domácí prostředí také „demokracií“ zrovna neoplývalo. Všemocná tajná policie PIDE likviduje opozici, perzekuuje levici včetně komunistů, v roce 1965 dokonce likviduje jednoho z opozičních vůdců - generála Humberta Delgada. Starostlivost začalo NATO projevovat až po uvolnění situace - jeden z vysokých hodnostářů NATO tehdy řekl: "V Portugalsku se vytvořila choulostivá situace, vyvolaná účastí komunistů ve vládě. A je proto logické, že proti tomu musela být učiněna příslušná opatření."

Puč proběhl v další členské zemi NATO, v Řecku, které do NATO vstoupilo v roce 1952. 21. dubna 1967, tam skupina důstojníků provedla vojenský převrat, nastolena byla pravicová vojenská diktatura. Rozpustila všechny existující politické strany a začala věznit své oponenty, především komunisty, ale i liberály, značná část byla odvlečena do koncentračního tábora na ostrově Jaros. Vláda vojenské kliky skončila až 23. července 1974.

A když už jsme začali Tureckem, které je v NATO také od roku 1952 – víte o tom, že je právě se zmiňovaným Řeckem v dlouhodobém konfliktu? 20. července 1974 (máme tedy nyní výročí…) Turecko zahájilo invazi proti bezbrannému Kypru a za použití více než 40,000 těžce ozbrojených vojáků obsadilo 37 procent ostrova. Ještě ten rok bylo 200,000 kyperských Řeků (33 procent řecké kyperské populace) násilím donuceno opustit své domovy. Turecko má velkou armádu, dost důležitou pozici…A neobvykle velký manévrovací prostor, který mu poskytují „spojenci“ za rámec běžných hranic potvrzuje i poslední roky…