Rádo by ODS představovalo jako širokou pravicovou stranu, ve které se pod jeden deštník vejde celé spektrum názorů, ale kdykoli se objeví někdo, kdo říká něco jiného, než hlásá povinný mainstream, je okřikován, marginalizován, znevěrohodňován, upozaděn a v konečné fázi vyobcován. Ostatně mám s tím i osobní zkušenost. A nejen já, obdobné příběhy by mohla vypravovat celá řada někdejších zakladatelů ODS.

V současné ODS není nikdo, kdo by si svůj poslanecký post odpracoval více než Václav Klaus mladší. Napsal stovky komentářů, poskytl desítky rozhovorů, za vlastní peníze projezdil celou republiku a absolvoval desítky, dnes možná už stovky besed. Lidé to posléze ocenili preferenčními hlasy. Nikdo v ODS jich nezískal tolik jako VKml. Je nepochybné, že tato Klausova osobní iniciativa přisypala do celkového volebního výsledku ODS nějaké to procento.

A jak se mu rodná strana odvděčila? Při první příležitosti, kdy krátce po svém volebním triumfu usiloval o post místopředsedy pražské ODS, mu jasně ukázala, kde je jeho místo. Na následném republikovém kongresu, zinscenovaném opět v duchu těch nejhorších stranických tradic, rozuměj dohod mezi několika šéfy nejsilnějších regionů, raději ani nepromluvil, natož aby se ucházel o jakoukoli funkci.