Hlasy ještě zdaleka nejsou sečteny, ale když už se výsledky v jednotlivých státech unie jeví, že jsou jednoznačné a počet potenciálních volitelů, kteří pak 14. prosince prezidenta formálně opravdu zvolí, dosáhne čísla 270, poražený kandidát zvedne telefon a zavolá vítězi, aby mu pogratuloval. Jinými slovy, uzná svoji porážku. Teprve pak vítěz pronese do kamer děkovný projev, ve kterém přijme své vítězství. Finální počty, kolik kde pro kterého kandidáta hlasovalo voličů, se pak ještě dlouho dopočítávají, ale na již známém výsledku to nic nemění.

Probíhalo to tak i v často vzpomínaném roce 2000, kdy se střetli za demokraty Clintonův viceprezident Al Gore s Georgem Bushem mladším, synem bývalého prezidenta stejného jména, za republikány. Když to vypadalo, že Bush získal i rozhodující Floridu, Gore Bushovi zavolal a pogratuloval mu k vítězství. Pak se ovšem zjistilo, že těch nesrovnalostí ve floridském počítání je víc než málo a Gore vzal svoje uznání porážky zpátky. Následovala žaloba na průběh voleb a přepočítávání hlasů. Přesněji děrných štítků, které floridští voliči mechanicky perforují. Někteří to ovšem dělali nedbale, a nejen to, takže se sáhodlouze licitovalo, který hlas pro koho platí a který ne. Krátce před 14. prosincem Nejvyšší soud poměrem hlasů pět ku čtyřem tohle licitování a přepočítávání zastavil, čímž de facto potvrdil Bushovu výhru.

Ke cti Gorea budiž přičteno, že to již nijak nerozporoval a verdikt přijal. Přesto by nám nemělo uniknout, že napadnout soudní cestou volební výsledek, který vzbuzuje pochybnosti, je zcela legitimní. V roce 2000 tak učinili demokraté. Spor moci výkonné řešila moc soudní. Prostě demokracie. Pomalá, nudná. Bush junior sám sebe v onom mezidobí neprohlásil zvoleným prezidentem a neučinila tak ani média.