Bývaly doby, kdy slova vlast, vlastenectví, vlastenec, vlastenka měly pozitivní nádech. Ve škole jsme se učili vlastivědu. Za vlast se trpělo, za vlast se chodilo do vězení, za vlast se umíralo. Jen se rozpomeňte třeba na F. L. Věka. Copak Věk či TyI, ale i ta panna Paula! Sice nemluvila, ale vlastenka to byla příkladná. Dnes už je všechno jinak. Stále sice ještě existují zpozdilci, kteří se k lásce k vlasti či vlastenectví hlásí, ale pokrokový, opravdu progresivní svět dávno zamířil jinam.

Dokonale popletené to měl i Tomáš Garrigue Masaryk. Že prý „vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným“. Takový nesmysl! Jakápak láska k vlastnímu národu, správný Evropan žádnou vlast nemá, miluje všechno cizí, a jestli někoho nenávidí, tak především vlastenecké zpozdilce. Že přeháním? Ale vůbec ne. Jen si přečtěte, co naši eurofilové trousí po sociálních sítích.

Vlastenectví je už dávno přežité, nosí se evropanství.