Když začne být nějaká nadnárodní říše příliš velká, zcela zákonitě se dříve či později rozpadne nebo rozdělí. Hezkou ukázkou toho je Říše římská. Obvykle se zmiňuje, jak ji rozvrátily germánské kmeny, ale ty by to nedokázaly, kdyby tomu zdegenerovaná římská společnost se svou přebujelou byrokracií nešla naproti. V tomto smyslu se dějiny evidentně opakují, jen ještě v Evropské unii netušíme, kdy to praskne a co bude poslední kapkou.

Proč to tak je, napsal už před věky moudrý Sokrates: „Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých. A demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít práva občanů. A demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce. A demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie nebo oligarchie.“

Nad dávnou římskou historií mě ale napadá ještě jedna myšlenka, a tou je rok 395 n. l., kdy se Římská říše rozdělila na Západořímskou a Východořímskou. To může i pro nás být docela inspirativní. Samozřejmě, kulisy jsou dnes jiné, ale tendence, že by se Evropská unie mohla rozpůlit, zas tak moc za vlas přitažená není.