Střih. Klečení nikoli na kriminálnících, nýbrž na obyčejných lidech se pro policejní složky babišovsko-hamáčkovského covidové diktatury stalo pracovní normou. Ještě ani neodeznělo pozdvižení nad ostravskými policisty klečícími v liduprázdném parku na mamince, jejíž dítě naříká opodál, a už tu jsou podobní policejní dementi z Uherského Hradiště, kteří na liduprázdné ulici zaklekli pro změnu na tatínka, nic nedbajíce na vedle stojícího plačícího tříletého synka. Tatínka posléze sbalili, synka nechali na ulici.

Co oba tyto a mnohé další případy policejní brutality a idiotské svévole spojuje? Čeho se naši zalehnutí a zakleknutí spoluobčané dopustili? Vraždy? Loupeže? Násilného přepadení? Nikoli. Neměli roušku. Ano, destrukce společenských poměrů už dospěla tak hluboko, že startovacím mechanismem pro policejní brutalitu je kus hadru. A pozor, aby snad nebyla nějaká mýlka. To, že ti lidé neměli zakrytá ústa, ještě neznamená, že kohokoli ohrožovali. Koho také můžete ohrožovat v liduprázdném parku či na liduprázdné ulici, že?

Přesto policejní složky jednaly, jak jednaly, a lze se obávat, že to zdaleka nejsou poslední případy policejního násilí. Co se stalo, že jsme jako společnost dospěli až do takto tristního stavu? Žijeme v mimořádné době, čelíme neznámému neviditelnému nepříteli. Mimořádná doba vyžaduje mimořádné výkony politiků, kterým jsme svěřili správu naší země. Všimněte si, že píšu správu země, nikoli vládu nad zemí.