Přišel Balkán. Kanony rozstřílený Vukovar. Boj o Srbskou Krajinu. Nekonečně dlouho obklíčené a hladovějící Sarajevo. Hroby ve Srebrenici. Zničený most a mrtví v Mostaru. Vypálené vesnice v Kosovu a nekonečné proudy několika set tisíc kosovských Albánců, hnaných pod samopaly do Montenegra, Makedonie a Kukesu.

Pak znovu Kavkaz. Rusko uloupilo Gruzínům Abcházii. Ruští vojáci vyfasovali modré barety a předstírali mírotvorce. Tři sta tisíc Gruzínů skončilo v utečeneckých lágrech. Vzápětí dvě čečenské války. Pracovali jsme tam několik let. Hromadné hroby Čečenců umučených ve filtračních táborech. Mrtví ruští vojáci, takřka ještě děti, nahnaní svými generály na jatka. Čečenský teror a bezprecedentní státní teror ruské armády, která pozabíjela osmdesát tisíc civilů. Tady jsem si poprvé položil otázku, proč to podivné válečné řemeslo dělám.

A objevil jsem spirálu vzájemné nenávisti. V každé válce zášť plodí zášť. Je jí tolik, že svět začne zapomínat, odkud se spirála rozvíjí. Ozbrojil jsem se tenkrát větou Karla Čapka: „Musí být neustále opakováno, že zločin je zločin a nesmíme dopustit, aby byl mravní řád na svou dobu suspendován“. Začal jsem svoje řemeslo považovat za službu.