Zákon, o kterém teď v tuto chvíli jednáme, je zákon, který je pro medicínu naprosto principiální. Je to zákon o tom, jakým způsobem bude vyrůstat mladá lékařská generace.

Zákon prošel rozsáhlými diskusemi a jako každý takovýto složitý zákon má celou řadu úskalí. Některá ta úskalí vyřešil, některá ta úskalí nevyřešil. Já bych chtěl ale připomenout to, že vzdělávání lékařů se mění. Mění se rozsah toho, co musí umět, mění se dovednosti, které musí umět. A i s tím musí náš zákon počítat a nemůžeme žít pořádat v zajetí staré představy, jak to atestační vzdělávání vypadalo, musíme se posunout někam dál.

Na rozdíl od kolegy Hovorky, který tady říkal ta negativa, já ta negativa vnímám, ale vnímám hlavně to, co tam je pozitivní. A skutečně naprosto zásadní pozitivní průlom je to, jakým způsobem se tento zákon stará o školence a jejich školitele. Vazba mezi tím kdo školí a je školen je zásadní. Zodpovědnost za to vzdělávání musí být v rukou toho lékaře, který vychovává. Naše představa do budoucna je taková, že vlastně program toho vzdělávání bude v rukou školitele, protože ten musí program přizpůsobovat tomu, jak je ten lékař schopný, jak rychle se učí. Jsou lidé, kteří se v chirurgii naučí některé výkony v průběhu měsíců (měsíce ?), jsou někteří, kteří se to nenaučí nikdy. A zodpovědnost tohoto školitele za to, že ho dovede k nějaké dovednosti, je naprosto zásadní, a tady je to průlomově ošetřeno. Zatím jsme to nikdy neměli.

Ta druhá věc, která tam je průlomová a je zásadní, že ti mladí lékaři v průběhu svého vzdělávání získávají větší a větší ne kvalifikaci, ale oprávnění to vykonávat. On je obrovský rozdíl, když něco musí dělat pod dozorem, za přítomnosti toho školitele. Něco jiného je, když to je na dojezdovou vzdálenost do těch 20 ... (nesrozumitelné). To je něco úplně jiného. A mladí lékaři nechtějí nic jiného, než to, aby se mohli vzdělávat relativně rychle, ale také, aby relativně brzo měli nějaké kompetence a dovednosti, které mohou dělat.