"Pochod maminek" se konal na popud (maminky) Daniely Polanecké, o technické věci a organizaci se staral Pavel Pešan, který v souvislosti s kauzou českých dětí v Norsku už organizoval řadu akcí.

V 15.00 hodin se účastníci sešli před Ministerstvem zahraničních věcí na Loretánském náměstí. Poté se vydali Nerudovou ulicí přes Malostranské náměstí, Karmelitskou ulicí na Újezd, Včele průvodu kráčely maminky s kočárky a dětmi, ostatní účastníci nesli transparenty v českém i norském jazyce. V 16.00 hod. dorazil průvod před velvyslanectví Norského království. Jako první promluvila k účastníkům Daniela Polanecká, která mj. řekla:

Jako maminka dvou dětí jsem si představovala tu zoufalou bezmoc, když bych si jednoho dne bych šla své děti vyzvednout do školky, a pak bych o ně čtyři roky musela bojovat. Neumím se úplně vžít do té hrůzy a zoufalství, kterou paní Michaláková už tak dlouho zažívá. Přemýšlela jsem, jak bych situaci zvládala, jestli bych vůbec měla sílu to zvládnout a nezbláznit se. Určitě bych měla zlomené srdce, jako každá maminka, pro kterou jsou děti vším. My maminky to tak už máme. Nosíme své děti pod srdcem ještě dlouho předtím, než jsou schopny samostatného života. V bolestech své děti rodíme a od doby, co je spatříme, pro nás neexistuje nic krásnějšího, důležitějšího, milovanějšího. Děti jsou pro matky alfou a omegou jejich života. Nikdo nemá právo děti vytrhnout z biologické rodiny bez opravdu závažného důvodu. A pokud takový důvod nastane a je podložený, tak by mělo být prioritou snažit se umístit dítě v širší biologické rodině.

Babička a dědeček, prarodiče odebraných chlapečků, byli od začátku pro, aby byli svěřeny do jejich péče. Nebyl žádný důvod, aby jejich žádosti norské úřady ignorovaly. Norské sociální službě Barnevernet se však žádné záruky českých příbuzných nehodily. Jejich cílem je vytěsnit jejich biologickou rodinu ze života Davida a Denise. Jednání o vrácení dětí co nejvíce oddalovat, návštěvy matky zkracovat a bratry rozdělit do dvou pěstounských rodin pro údajnou nezvladatelnost. Tak, aby pouto bylo dokonale zpřetrháno. Jak jinak si vysvětlit, že chlapci nesmí mluvit rodnou řečí nebo oslovovat ženu, která jim dala život, „maminko“?