I když bychom si mohli oddechnout a pochválit politickou reprezentaci na čele s Babišovým hnutím ANO, vzešlou z podzimních voleb 2017, že konečně našla vůli a dohodla se na vládě, ale myslím, že důvodů k optimismu je málo, tedy ony spíše nejsou. Ano, formálně se ČR blíží k zemím se  standardně (na základě zákonů a hlavně s ohledem na ústavu) fungujícím vládnutím, co je však výsledkem více než půlročního snažení, je spíše tristním odrazem stavu nejen mysli jednotlivců, kteří se ocitli na čele vládní pyramidy, těch, co tam přeci jen nakonec byli dotlačeni, ale také nás ostatních voličů.

Zejména voličům se v posledních měsících odehrálo před očima divadlo, kde padlo málo z toho, co by odpovídalo zákonům, dokonce ve spojení s ústavou, zato převládlo to, co by šlo připsat amatérismu, svévoli a především manipulaci. Nikoli však ve jménu něčeho "dobrého" a tzv. pro lidi, ale spíše jištěno pro určitou oligarchickou slupinu, která se nám etablovala z devadesátých let 20. stol. A jejíž typologii otevřel vězeňské dveře např. V. Klaus svou před zákony "profláknutou amnestií" z r. 2013, s douškou z italského filmu "vyšetřování skončilo, zapomeňte". Na jednu z logiky této Klausem načaté řady pak navazuje prezidentem "většinou zvolený" M. Zeman.

Scénář na uzavření polistopadové etapy vývoje u nás nabývá viditelnějších kontur, má konkrétní jména a aktéry, o nichž jsme se v těch devadesátých mohli dohadovat, potvrdit si je můžeme až nyní. Tato vláda - ještě před svým velmi pravděpodobným získáním důvěry v poslanecké sněmovně  - se již nyní může pyšnit tím, že učinila definitivní tečku za tím, co by se dalo nazvat změnou, či  cestou ke změně. Co však výrazně podkopala, je důvěra, která je významnou sociální a personální charakteristikou.